Nové myšlenky do jiné doby

Dům umění v Českých Budějovicích, který je jedinou zdejší galerií soustavně mapující současné umění, přichystal po úspěšné prezentaci architektonického ateliéru Mjölk výstavu, na níž si divák prohlíží texty a čte obrazy. Jedná se o první na českém území realizovaný projekt jednoho z nejznámějších italských umělců dneška, Maurizia Nannucciho (velmi propracované webové portfolio zde). Nannucci vystavuje po celém světě, proslavil se ovšem zejména v Německu, kde studoval i učil a kde se mu také naskytlo nejvíce výstavních příležitostí – připomeňme třeba realizaci modrého kruhu v knihovně berlínského Bundestagu (zde) nebo světelnou instalaci na mostě v Magdeburgu.

„There is no reason to believe that art exists.“ Maurizio Nannucci (narozen 1939 ve Florencii) pracoval jako scénograf, v 90. letech kooperoval s řadou architektů na projektech zaměřených na umění ve veřejných budovách, v jeho díle se nicméně opakuje několik klíčových motivů: „Soustředím se ve svých reflexích na fundamentální témata, jimiž jsou řeč, barva, místa, v nichž umění působí, způsoby umělecké tvorby, ale stejně tak způsoby jejího vnímání ze strany recipienta.“ Právě dialektice vysílače a příjemce se umělec věnuje dlouhodobě, neboť interakci mezi těmito komunikanty považuje za konstituující prvek toho, čemu říkáme umění. „V určitém případě jsem autor“, dodává, „ale v jiné situaci, když pozoruji tvorbu ostatních umělců, což dělám velmi často a rád, stávám se divákem a podílím se tak v těchto dvou rolích na určitém společném prostoru sdílení.“

Už od poloviny 60. let v centru Nannucciho pozornosti stojí vztah řeči, písma a obrazu, stejně jako zájem o barvu ve všech jejích manifestacích. Nejzářnějším spojením (a to doslova) těchto zájmů jsou svítivé neonové nápisy, jež se v umělcově tvorbě poprvé objevily v roce 1967. Třebaže Nannucci experimentoval s velkým množstvím technik a médií (daktylogramy, katalogy, zvukové instalace, elektronická hudba), právě neonové texty zůstávají jeho nejznámějšími díly. O své inspiraci psanou formou řeči italský umělec říká: „Vždy jsem se zabýval textovými elementy, už od prvních prací realizovaných na psacím stroji, tzv. daktylogramů, které vycházely z koncepce konkrétní poezie. Nepovažuji se však za básníka, spíš za někoho, kdo provádí určitý druh analýzy vedoucí k uměleckému tvoření.“ Odkaz na poezii v Nannucciho případě skutečně není nemístný, jeho povětšinou anglické nápisy mají podobu jakýchsi aforismů či hesel a někdy svou interpretační otevřeností připomínají verše. Místo obvyklé a hladce přijímané reference, jíž je v případě neonových nápisů reklamní sdělení nebo název nočního podniku, bývá vnímatel konfrontován s texty, které rozhýbávají jeho myšlení a vztahování se ke světu: „The possible plan of the impossible – The impossible plan of the possible.“ Následná kontemplace ústí v nahlédnutí fatálního paradoxu lidské situace, kdy buď známe postup realizace, ovšem realizace něčeho, co z podstaty nelze provést, anebo před sebou máme něco sice realizovatelného, ale nevíme, jak to udělat.

Nannucci si také často pohrává se sémantikou jazykového kódu a prověřuje jeho limity. Někdy barva slova koresponduje s barvou, na níž slovo odkazuje (což je tedy opačný princip, než známe od Dalibora Chatrného); jakoby autor usiloval o tautologické, absolutně přesné a stabilní vyjádření, v němž by splynutím označujícího a označovaného byla eliminována významová diference, podle Jacquese Derridy bytostná součást jazykového znaku. Je však červená barva, kterou čteme, tou samou červenou, kterou vnímáme? Jindy Nannucci vytváří palimpsestovým způsobem nové znaky tak, že vrství několik písmen do jednoho obrazce, čímž znesnadňuje identifikaci jednotlivých liter. Rozpouští jejich konvenční významy, aby je promíchal a objevil tajemné tušení smyslu vymykajícího se našemu ustálenému jazykovému kódování. „Art moves between silence and meaning.“

Na českobudějovické výstavě, která je speciálně šitá na míru výstavnímu prostoru, se Ital vrací k základním barvám (modrá, žlutá, červená), které vždy používal, a přidává ještě zelenou a bílou. „Chtěl jsem znovu pojednat tento základní barevný archetyp“, podotýká, „a rozvinout ho v přítomném výstavním projektu.“ Pěti místnostmi Domu umění prorůstá matné, ale intenzivní a podmanivé barevné světlo; na stěnách jsou pod sebou umístěny vždy dva nápisy, které jsou si navzájem odrazy: „Pro tuto výstavu jsem chtěl vytvořit jakýsi dvojitý horizont. Vrchní text je vlastně odrazem, přeludem, ale i tento odraz je konec konců podvodem, protože spodní text je invertovaný, převrácený, nikoli zrcadlově odpovídající.“ Nápisy se totiž liší především prohozením některých větných členů: „Same words different thoughts – Different words same thoughts.“ Významové pnutí, podbarvené ovšem specifickou atmosférou každé místnosti, tak vzniká až z kombinace obou sentencí.

„Nothing is original.“ Zajímavým způsobem Nannucci odpovídá na otázku, co dělá umělce umělcem: „Umělec potřebuje spoustu věcí. Umění je ale především řemeslo, řemeslo, které se lze naučit. Není to snadné, ale kdo má vůli, zvládne to, pokud má v sobě potřebný druh disciplíny. Je nutné vycvičit mozek a oči, aby člověk dovedl vnímat znaky a zprostředkovat jejich význam druhým. Ne vždy dojde k opravdové komunikaci, ne vždy se dostaví pozitivní výsledky hned. Často se musí dlouhou dobu čekat.“ Znovu se tak ukazuje, že v procesu rozumění sehrává kardinální roli čas. Třebaže se v porozumění můžeme opájet pocitem přítomného smyslu, díky umění a kultuře vždy existují jiné myšlenky, kterým zatím nerozumíme, které ale právě proto provokují naši racionalitu ke konstruování významu. Jedná se o myšlenky do příštích časů.

______________________________________________________________

Maurizio Nannucci / Dům umění České Budějovice / 17. 10. - 18. 11. 2012

______________________________________________________________

foto: archiv Domu umění