Seda_02, foto Michal Hladik

Rozhovory

Opravdu nevím, co je správně

Na úvod rozhovru s Kateřinou Šedou jedna vzpomínka na její působení v meziříčské Galerii Kaple: „Do kaple chodilo hodně lidí. Jeden pán s manželkou si sedli do úplně poslední lavice, asi aby mohli rychle utéct a já jim říkala, aby šli dopředu a oni že ne, že nemají moc času. A potom se postupně přesunovali dopředu a na konci mi ten pán říkal, že ho tam poslala jeho dcera ze základní školy. Že jinak s tímhle nemá nic společného a až teď si uvědomil, že vlastně děláme to stejné. Já říkám:“ Vážně a co děláte? “.“ Svařuju trubky“. A já mu říkám:“ Ale to není to stejné“. A on:“ Je, jak já udělám jednu chybu, tak se mi to celé rozpadne“. Což je vlastně fakt.

Prostor Galerie Kaple, foto: Michal Hladík

Proč ti tak strašně vadí označení umělec?
Rozhodně tím nechci dát najevo nějakou svoji výjimečnost, ani se radikálně vyčlenit mimo uměleckou komunitu. Já chápu, že to tak někdy může působit…

Nebo lépe – jakým pojmem by ses označila. Ono už tím, že se vyskytuješ v prostředí institucí, které vystavují výtvarné umění, zastáváš nějakou roli. Tak jaká ta role je?
Pro lidi v galerijních provozech samozřejmě umělcem jsem, ale já sama si tak nepřipadám. Zaprvé nevím co si pod tím pojmem představit. Při slově „malíř“ mám jasnou představu, ale při slově umělec opravdu tápu. Já mám trochu problém s prostředím současného umění celkově – vadí mi jeho uzavřenost. Vytvořila se komunita umělců a kurátorů, kteří si často vystačí úplně sami. Odměňují se navzájem a nikoho dalšího z okolí to moc nezajímá. Druhá věc je ta, že skoro vždycky když jsem slovo „umělec“ použila uvnitř nějaké mojí akce, tak bylo chápáno spíš negativně a možná to je ten důvod, proč mi to začalo tak vadit. Ve chvíli kdy ty lidi totiž slyšeli, že by se mohlo jednat o umění, tak místo toho, aby se začali zajímat, řekli aha, my současnému umění nerozumíme a nemůžeme vám pomoc. A mně najednou přišlo, že to slovo spíš moje cesty blokuje, než otevírá.

Přijde mi daleko důležitější najít svoji vlastní roli uvnitř každé nové akce. Protože ve chvíli, kdy pojmenuju tu věc a svoji roli, tak vím, co mám dělat a co má dělat okolí. Například u plotů jsem věděla, že ty lidi chci spojit, ale pořádně jsem nevěděla jak. Půl roku jsem tápala a pomalu to chtěla vzdát. A opravdu až potom, co jsem byla schopná pojmenovat svoji roli – že musím být nejdřív DÍRA a potom KLÍČ, tak jsem to celé zrealizovala. A tím se vracím k pojmu umělec. Protože s ohledem na to co jsem teď řekla, mi takové označení přijde spíš jako výmluva, že nejsem schopná tu skutečnou roli najít.

Já chápu, že ve vztahu k tomu co se děje v části současného umění a i s ohledem na význam, který slovu umělec dodala umělecká tradice jsi obezřetná, nicméně přesto by mě zajímal ještě jeden rozměr téhle problematiky. Je logické, že když jsi se svými projekty začínala a nebyla sis tak úplně jistá, jestli to někdo vezme a jestli to má smysl, tak že tě ten pojem svazoval a znervózňoval, nicméně – a to je to co mě zajímá – nezměnil se nějak v průběhu času také tvůj vztah k takovému označení? Jestli ti vnitřní přesvědčení, že to děláš dobře a že svoje věci umíš rozehrát ve složitějších souvislostech, nedává větší volnost. Jestli si prostě někdy neřekneš tak jo, jsem umělec.
No s tou jistotou je to trochu složitější. Já jsem si vlastně pořád hrozně nejistá – ono to tápání je součástí celého toho procesu. Čím jsou si lidi kolem mě jistější, tím já jsem víc nejistá. Ve chvíli, kdy mám z nějaké věci pocit, že mi jde dobře, mám potřebu z ní utéct. Jen občas jdu po stejné cestě, ale je to vždy z nějakého zásadního důvodu – například mám pocit, že jsem minulou věcí dostatečně neřekla, co jsem říct chtěla a proto to musím znovu, jinde a trošku jinak zopakovat.

Pohled do instalace výstavy Kateřiny Šedé v Galerii OFF/FORMAT / 2012, foto: Martina Schneiderová

No ale ta proměna se mi stala ve vztahu ke galeriím. I když pořád tvrdím, že moje věci se odehrávají jinde, už z galerií nemám takový strach jako dřív. Zpočátku jsem z toho byla nešťastná, vždycky mi přišlo, že i když tam narvu všechno, co mám, tak je to málo a ty věci tam nepatří. Ale postupem času, čím jsem starší, jsem si řekla, že je to úplně jedno. Jsem sice pořád nespokojená, pořád jsem nepřišla na to jak ty věci ukázat, i když to vytrvale zkouším, ale uvědomila jsem si, že je to prostě další místo, kde to lidi uvidí.

Pokud se nestanu nástrojem kurátorů, abych naplňovala jejich požadavky – a na to si dávám opravdu velký pozor a řadu příležitostí jsem kvůli tomu odmítla – nemám s vystavováním už takový problém. Možná že ta úleva přijde postupně i s tím slovem umělec a zjistím, že všechny proměny mojí role pod tuto hlavičku patří. K tomu uvědomění může postupem času dojít, ale já to tak ještě nevnímám, ještě jsem k tomu nedozrála.

Co se týče prezentace tvých věcí v galerii, tak já sám jsem naposled viděl tvůj projekt v galerii v roce 2008 na Bienále mladých Zvon, kde se objevilo “Furt dokola“, a tam jsem si uvědomil, že to funguje i ve vizuální rovině. Že to není jenom ta akce, ale že se s tím člověk může hrát, věnovat se střídavě různým médiím a vnímat to, jak se navzájem skvěle doplňují.
Tohle si myslí jen jedna část lidí, další mají pocit, že jsem v této akci začala vytvářet věci do galerie, které bych mohla později prodat. Je to ale holý nesmysl. Všechny objekty a kresby jsem udělala před akcí a pomáhaly mi definovat moji roli a celou věc postavit. Žádná z nich nevznikla po akci jako upomínkový předmět na prodej. Připadalo mi důležité ten proces ukázat, že se nejedná jen o banální nápad, ale složitou a kompaktní věc. Moje další akce žádný takový výstup nemá a ta následující stejně tak. Navíc u mé práce je ještě jeden problém – že ji vlastně nikdo z Česka pořádně neviděl. Většina materiálů byla vystavena jen v zahraničních institucích a v jejich sbírkách nakonec má práce i skončila. Někdo mi vyčte, že jsem z akce „JE TO JEDNO“ ukázala jen rozhovor s babičkou a její kresby v krabici nepůsobí vůbec vizuálně, ale třeba v Rennaisance Society v Chicagu jsem z jejich 650 kreseb postavila celý její obchod – návštěvník mohl procházet jednotlivými sekcemi s ceníkem v ruce a dívat se kolik které zboží stálo. Prostě každá instalace je jiná, tak jak to chceš posuzovat.

Z průběhu akce Od nevidím do nevidím / Tate Modern / 2011

Manžel David: Tady je ten problém, že Kateřina nechce webové stránky, protože pak by si lidi mohli udělat vlastní názor.

Já ale nechci nikde celá viset, i když chápu, že tím dávám možnost ke špatné interpretaci. Nic proti webovým stránkám nemám, dokonce jsem je u některých akcí použila – a fungovaly skvěle, ale obecně mám pocit, že to pro mě samotnou není forma sdělení, kterou hledám. Baví mě jistá nedostupnost a webové stránky na mě občas působí jako reklama. Pokud na mě chce někdo udělat reklamu, tak ať ji udělá, já sama tuhle potřebu zatím nemám.

No je to škoda, taky bych se na tvoje věci rád podíval znovu a nejde to.
To podle mě není úplně pravda. Můžeš mi napsat a já ti něco pošlu, můžeš přijít na mou přednášku, zúčastnit se akce nebo si koupit moji knížku. Ale já opravdu nevím co je správně. Vždycky když moje práce dosáhne určitého vrcholu, snažím se od toho odstřihnout. Poslední dva roky jsem kolem sebe měla spoustu spolupracovníků, jelikož jsme dělala hodně náročné akce. Teď se ale chci vrátit zpět a udělat věci zase úplně sama. Pořád se snažím přijít na nějakou jinou formu, třeba za rok přijdu na to, že nutně potřebuju webové stránky a je chyba, že je nemám.

Když jsem seděl v Kapli a poslouchal tvoji prezentaci, uvědomil jsem si, jak emocionálně a psychicky vyčerpávající ta tvoje činnost musí být. Jak to děláš, aby tě nezlikvidoval syndrom vyhoření?
Já se musím přiznat, že na tom křtu knihy o mém otci jsem chyběla (Líšeňský profil – poznámka autora). Byla jsem totiž úplně vyčerpaná. Dlouho jsem přecházela nemoc a do toho byla několik měsíců ve velkém stresu. Jen v září jsem organizovala dvě velké akce (v Bedřichovicích a v Líšni), a byl to psychický zápřah – především co se týká konfliktů a neochoty lidí něčemu pomoct. Na druhou stranu to z dnešního pohledu vnímám pozitivně. Byla to první moje akce, u které jsem nebyla, a přesto fungovala. Pozornost patřila tomu, komu patřit měla – mému otci a Aleši Palánovi.

Kateřina Šedá v Galerii Kaple / 2012, foto: Michal Hladík

Moje činnost je opravdu hodně náročná v mnoha směrech. Účastníci mých akcí mají potřebu být se mnou v kontaktu dál, i já bych moc chtěla, ale je to při tom množství lidí prostě nemožné. Na druhou stanu mě ta práce s lidmi strašně nabíjí, po každé akci mám daleko intenzivnější pocit, že má všechno okolo smysl. Navíc jsem asi dost naivní… Můj muž tvrdí, že vidím lidi daleko lepší, než ve skutečnosti jsou. V každém případě to dělat musím, žádnou jinou cestu neznám…

Jaký byl měsíc a půl trvající pobyt ve Valašském Meziříčí s každodenním docházením do Kaple?
To byla skvělá zkušenost v mnoha směrech. Přišli lidi, co v galerii nikdy nebyli, nebo se prostě přišli schovat, protože venku pršelo. Bylo to úplně jiné publikum, než které člověk v galerii běžně potká. Důležitou roli hrálo určitě taky to místo – součástí té akce bylo, že musíš do kaple vážit nějakou cestu. Já mám obecně ráda místa, která jsou mimo velká centra. Nejlepší bylo, když tam v lavicích seděl jen jeden člověk. Přišla jedna paní a zdálo se jí, že dělat „zasvěcení“ jen pro jednoho člověka je zbytečné. Tak pořád klouzala po té lavici a chtěla odejít. Nakonec zůstala, ale že teda jen na chvilku. Vydržela tam celé dvě hodiny. A na závěr říká:“Mně je to tak blbý, já vám musím něco přinést“. Pak přišla za tři dny znova a ptala se:“Je tady dnes někdo?“. Nakonec byla kaple plná.

 


Článek zatím neobsahuje žádný komentář.

Napsat komentář

Artalk doporučuje