TZ: Ruka Ruku Myje

Ruka Ruku Myje / Galerie Aula / Brno / 24. 10. - 15. 11. 2012

Ruka Ruku Myje

Kurátorská výstava v režií Mňa a Chemistry gallery Praha je "kurátorskou iba zdanlivo", alebo lepšie povedané na kurátorských výstavách subverzívne parazituje. Koncepcia výstavy ako takej je stanoviskom k súčasnému stavu "výstavných štandardov" a ich "intelektuálne-fašistického" charakteru plného pretvárky a klientelizmu. Mimo iné je to osobné pozastavenie sa nad pozíciou kurátora v roku dvanástom, kedy už i Májov podceňujú. Na výstavu som pozval kamarádov! umelcov pôsobiacich v Brne, ktorých poznám, mám rád ich tvorbu a do istej miery ju rešpektujem. Spoluparticupujúcu galériu Chemistry som prizval k výstave, pretože ma zastupuje...a baví. Namieste je, ale v tomto momente priznať a explicitne naznačiť to o čom sa na iných výstavach kolegiálne mlčí. Nejde totiž o žiadny altruizmus, ale o vypočítavý krok a tým pádom de facto práve spomínaný klientelizmus. Predpokladám, že ma nabudúce vystavujúci pokial budú organizovať výstavu tiež pozvú (...u niektorých sa tak už dokonca stalo, tekže táto výstava je i akýmsi revanšom...). Pradpokladám, že akcia utvrdí moj vzťah so zastupujúcou súkromnou galériou, ktorá ma do istej miery živí. No a v neposlednom rade si takto z časti plním svoju doktorandskú povinnosť, testujem svoje organizačné schopnosti a taktiež som sa nevyhýbal klasickému kuratórskému tabu nevystavovať a tak mám i ďalšiu výstavu do portfólia. Aby však nezostalo len pri egocentrizme ako primárnom princípe, musí sa spomenúť kuriózny charakter výstavy, ktorý však "vznikol" sám od seba - náhodou a zformulovaný je až ex post: Na výstave sa mimo štandardnej opozície PrahaXBrno (v tomto prípade hlavne absolventov FaVU a AVU) objavuje i konfrontácia akademického prostredia financovaného z daní poplatníkov a súkromného sektoru mladej komerčnej galérie, ktorá však svojim zameraním robí to zásadné - podporuje mladých absolventov umeleckých vysokých škôl v zásadnom období ich nástupu na umeleckú scénu a trh s umením. Nedá mi zároveň nevysloviť, že sa na výstave objavujú vedla seba umelci, umelkyne, češi, slováci, morávaci, pražáci, brňáci, černoška, buzeranti, študenti, absolventi, pedagóg... Preto všetkým, želám čo najnevšednejší kosmo-intelektuálno-estetický zážitok. Výstava je pekná! a v prípade, že máte potrebu výkladu niektorých diel, neváhajte sa opýtať tých najpovolanejších - autorov!

Samuel Paučo - maliar na dvoch nohách

- - -

Je-li třeba si nad něčím umýt ruce, je to právě (kdekoli číhající) svod k pokrytectví. K tomu, abychom za „arci faleš“ považovali jakoukoli snahu naroubovat na v podstatě již existující a kurátorským záměrem opuštěnou výstavu jakýkoli (dříve artikulovaný) „koncept“, stačí jen správné (po)rozumění významům slov. Představme si dva možné scénáře takovéto totální lži, které vycházejí ze dvou v principu protikladných (krajních) poloh kurátorské praxe.

Zastáváme-li pozici “kurátora-architekta“, přicházíme s hotovou představou toho, co chceme „říci“ a následně jen hledáme, respektive iniciujeme existenci vhodných prostředků (rozuměj uměleckých děl) k artikulaci daného záměru. Naše původní představa je ospravedlněním našeho výběru a vysvětlením formálního a obsahového charakteru děl. Přítomná prezentovaná díla však vznikala často v dobách, kdy jsme se ani neznali. Bylo by jen cvičením průměrného sofisty, aby zpětně vynalezl společný jmenovatel a egoisticky si vylhal s jeho pomocí (ve skrytu toho, že divákům okázale nabízí nějaký příběh) úlohu sebe jakožto kurátora. Omlouváme se, příběh není, ale aspoň my sami o sobě zůstáváme.

Představme si, že se ještě jednou „ztratíme“ a pokusíme se naposledy o sebe jakožto o kurátory. Přijměme pozici „kurátora-sluhy“, který věrně slouží, doslova se klaní umělci a každému jeho dílu. Jeho starost je v principu zhmotněna v takové expozici a interpretaci díla, která nejvíce respektuje individualitu díla, v expozici, která nekomentuje, nevkládá metatextuální významy, nekategorizuje a není ničím rušena, v interpretaci, která vychází pouze z díla. Bylo by cvičením průměrného obchodního zástupce výrobce pracích prášků, aby přesvědčil, že každé dílo dokonale zná, zná jeho skutečnou (uměleckou) hodnotu a jeho doporučení není kalkulem, nýbrž zájmem o naše dobro a že jeho role zde, je rolí kurátora. Neomlouváme se, kalkul je (vytváříme jakousi „síť“ spolupráce), kurátor není, my zůstáváme.

Co nám zbývá? Chceme přijmout nějakou roli a jedinou možnou strategií, jak ji najít, je vyjít z toho, co tady máme. Výstava prezentuje rozmanitý výběr třinácti mladých autorů, převážně spjatých s českým akademickým prostředím, kteří pracují s médiem malby a obrazu, s přesahem až k objektu (Kotrč, Perkof), či k streetartovým realizacím ve veřejném prostoru (Pasta, Škapa). Procesuálně laděný přístup v malbě prezentuje Paučo či Švéda, expresivní figuraci například Gogora či Němec, realistickou tendenci Ožibko. Celkový obraz nemůže vypovědět nic jiného (a nic menšího), než jakýsi současný „duch doby“, který se v umění pravděpodobně vždy stával znázornitelným. Proč pak nepřijmout roli kritika, která by spočívala v artikulaci, projasnění a zhodnocení myšlenkového prostředí, v němž současní autoři tvoří? Výstava je příležitostí k zastavení se a položení relevantních otázek. „Odpovědi jsou věčné, otázky čekají na to, až budou položeny“. Odpovědi jsou zde, ve faktické přítomnosti společně prezentovaných děl a je třeba přijmout tuto základní premisu tázání: realita děl je fakt, základní danost, opora dotazování se a předpoklad nalezení pravdivých odpovědí, třeba i následných revizí. Potřeba takovéto kritiky je právě nyní.

Pavel Kubesa, estetik