Zájem o umění neberu jako samozřejmost

Rozhovor s ředitelem Galerie výtvarného umění v Chebu Marcelem Fišerem o jeho přechodu z Klatov / Klenové do Chebu, o současných podmínkách a smyslu práce v regionální galerii, jejich akvizicích, úloze Rady galerií a zájmu veřejnosti o umění.

Jak dlouho působíš v regionální galerii a co se za tu dobu v tomto prostředí změnilo? Do Galerie Klatovy / Klenová jsem nastoupil v roce 1996, ještě před ukončením studia dějin umění. Za těch patnáct let přišla nová generace ředitelů, která nahradila tu porevoluční, a hned několik galerií se zvedlo z absolutního dna a konečně začalo hrát tu roli, jaká jim přísluší. Asi nejmarkantnější to je v případě Plzně či Ostravy… A hlavně proběhla delimitace většiny muzeí umění z ministerstva kultury na kraje. Zde si většina z nich finančně polepšila, což bylo zaplaceno tím, že zřizovatel je nyní mnohem blíž a kouká nám víc pod ruce. Také se začaly objevovat politické tlaky – na ministerstvu jsme přišli do styku pouze s příslušnými úředníky... Velmi pomalu se mění standardy práce – úroveň depozitářů, výstavních prostorů, vizuálů nebo počet profesionálních historiků umění. Když si uvědomíme, kolik dnes školy chrlí absolventů dějin umění, kteří nemohou najít práci, je to zarážející. Na druhou stranu v oblasti památkové péče je situace ještě horší – mezi profesionálními památkáři zejména na pověřených úřadech měst najdete historika umění jen zřídka.

Jak hodnotíš možnosti práce v regionu? Jsou dnes podmínky v regionálních galeriích příznivé? Znám galerie, které mají dobrý rozpočet, ale to bohužel není náš případ; v Chebu je to rok od roku horší. Navíc klesá poptávka – lidé do galerií chodí čím dál méně, ať se člověk snaží, jak chce. Ten koncept z padesátých a šedesátých let, kdy vznikla hustá síť velkých galerií, velká část z nich i v malých městech tam, kde právě byla prázdná budova, už postupně naráží na své meze – v těch menších lokacích chybí nezbytné divácké zázemí. Naštěstí v Chebu máme dost argumentů pro přežití – máme tu lázeňský region orientovaný na turistiku, galerie má ve městě tu nejlepší možnou lokaci, kromě moderního umění prezentujeme i sbírku starého umění, což nás řadí mezi ta větší a významnější muzea umění... Nicméně předpokládám, že finanční tlaky budou stále sílit a na tuhle situaci je třeba nějak reagovat. Já jsem se vydal cestou úspor, snažím se pracovat s malým týmem opravdu na absolutní hranici únosnosti, kde všichni děláme všechno, a k tomu snižovat provozní náklady. Zároveň chceme přicházet s kvalitním a originálním programem zajímavým i z celostátního pohledu, abychom dosáhli i na nějaký ten grant.

Co znamenal pro tebe odchod z Galerie Klatovy / Klenová osobně? Bylo to veliké zemětřesení nebo jsi tento vývoj okolností tak trochu předvídal? Samozřejmě po 15 letech je změna zaměstnání zdravá a tomu radnímu, který ji vyvolal se záměrem mě osobně zničit, musím zpětně poděkovat. Ale tenkrát jsem to vnímal jinak – cítil jsem odpovědnost za instituci, za lidi, kteří museli odejít se mnou, za projekty, které jsme několik let postupně vylepšovali a rozšiřovali a teď se ocitly v nejistotě. Nakonec to dopadlo takřka ideálně. Kolegové se uchytili jinde a o všech je hodně slyšet, všechny důležité projekty se podařilo zachovat a dokonce se to posunulo zásadním způsobem dál. StartPoint si vzala pod křídla Nadace Arbor vitae, získal evropský grant Culture a letos zakotvil v DOXu. Cenu Osobnost roku děláme s Art+Antiques a Artalkem a konečně se z ní stala prestižní záležitost. A dokonce i ten regionální historický sborník, který měl pro Klatovy ohromný význam, se podařilo převést pod občanské sdružení, které jsme založili s místními historiky z muzea a archivu, a už má další ročník.

Pohled do expozice GAVU Cheb

Znamenal pro tebe následný „přechod“ do Chebu velké rozhodování nebo to byla tzv. „láska na první pohled“? Jak jsi se sžíval s novým prostředím? Cheb byla jedna z mála lokalit, které pro mne připadaly v úvahu, protože je ve stejné vzdálenosti od Klatov jako třeba Praha, kde zrovna nic volného nebylo, a já jsem z Klatov odcházet nechtěl. V Chebu se mi líbilo od začátku. Bydlím tu přímo v galerii, tři dni jsem zpravidla tady, den v Praze, den pracuji doma nebo v grafickém studiu, které jsem si přivezl s sebou z Klatov. Vlastně jsem mnohem svobodnější než na Klenové, kde spoustu času pohlcovaly starosti o památku a stavební práce. Když jsem pak krátce po příchodu do Chebu dostal díky svým dobrým vztahům se současnou scénou dvě mimořádné nabídky z vysokých škol, za nimiž vždy stály relevantní síly akademických senátů, které mě chtěly jako svého kandidáta, obě jsem po určitém váhání odmítl.

Podařilo se ti v Chebu otevřít novou expozici, nastartovat zajímavý výstavní program, co bys zde chtěl ještě dosáhnout? Ta komplexní proměna galerie je zhruba v polovině. Přízemí s kavárnou a Malou galerií a první patro se stálou expozicí jsou prakticky hotové, tam chybí už jen pár drobností. Analogicky musíme ale upravit i druhé patro, kde už nám po 40 letech od poslední rekonstrukce hrozí kolaps elektroinstalace. Budeme to řešit jako v tom prvním novou paneláží a přesunem depozitáře. Každé patro je monumentálním barokním schodištěm rozdělené na dvě části – po této proměně by nám výstavní plochy v té levé, větší části dosáhly úrovně současného celého patra. Aby nám se zvětšením ploch nenarostly i náklady na výstavy, nabízí se tu druhou část vyhradit sbírce. A protože gotika je dnes naprosto nevhodně umístěna v barokním kostele sv. Kláry, kde má navíc minimální návštěvnost a jsou zde enormní náklady spojené s celoročním vytápěním ohromného prostoru, nabízí se to řešit právě přesunem této sbírky. Jsem přesvědčen, že ji dokážeme prezentovat mnohem zajímavěji než dosud. Konečně jsme také našli to pravé a jediné možné řešení pro depozitáře, které nám umožní instalaci moderního depozitárního vybavení. To jsou cíle pro dva nejbližší roky. Ale mám v hlavě i řešení pro krásné prostory v podzemí a v půdním prostoru, ale všechno nejde najednou…

Usiluješ dlouhodobě o navýšení rozpočtu chebské galerie a zlepšení jejího postavení v rámci krajských struktur nebo tyto cíle vnímáš už jako z kategorie “sci-fi”? Bohužel, tady moc prostoru není. Rozpočet se snižuje každý rok o pár procent, náklady naopak rostou a zřizovatel poukazuje na krizi a klesající daňové výnosy… A je tam tendence přistupovat ke všem zřizovaným institucím stejně, ať je to okresní muzeum nebo galerie s celorepublikovým dosahem… Nicméně můžeme usilovat o mimořádné investiční příspěvky na větší akce. A nová instalace sbírky i postupná proměna galerie zřizovatele nadchla, takže doufám, že nám díky ní dá prostředky na její dokončení. Stejný význam pro nás mají ministerské granty – jednak je příjemné mít nějakou korunu do rozpočtu navíc, ale vedle toho jde o argument pro zřizovatele, že jsme se vydali dobrou cestou, která je oceňována i v centru.

Pohled do expozice GAVU Cheb

Jak se v chebském prostředí vyrovnáváš s výraznou osobností bývalého ředitele? Komunikujete spolu nějakým způsobem? V čem se snažíš vůči předchozímu programově vyhradit a v čem navazuješ? Ty vztahy jsou korektní, ale spíše chladné. On tu za dvacet let vykonal hodně práce, díky svým kontaktům připravil mimořádné výstavy, zavedl tradici výstav českých Němců a sympozií na tohle téma, získal zcela mimořádné akvizice... Na tohle vše bylo možno navázat. Na druhou stranu určité věci, jako byl vizuální styl či podoba interiérů, ho moc nezajímaly – například webové stránky, pozvánky či menší katalogy se dělaly v galerii na koleně. Tady bylo nutné přijít s razantní inovací a nabízelo se tu galerii vlastně definovat skoro od začátku. Podle mne ho ta rychlost změn trochu zaskočila a moc se s ní nevyrovnal, což je ale pochopitelné…

Míváš někdy pochybnosti o smyslu naší práce? Co máš na ní vlastně rád? Výtvarné umění je natolik širokým oborem, že si v něm asi každý může najít pozici dle svého talentu. Přestože nejsem tím čistokrevným historikem umění, stále se nutím k tomu, abych se dále vzdělával, bádal a publikoval, protože když člověk přestane psát, těžko se do toho zpátky dostává. Ale nejvíce mě vždy bavilo věci vymýšlet a organizovat, zkrátka chci, aby věci fungovaly tak, jak mají... Co se pochybností týče, jsem samozřejmě rád, že umění má dosud ve společnosti takový kredit, že ho velkoryse podporuje a mne zaměstnává, ale neberu to jako něco automatického. Byly doby, kdy tomu v takové míře nebylo, a možná přijdou i takové, kdy tomu opět tak nebude... Ale pro mne, podobně jako pro mnoho mých kolegů, je umění absolutní náplní života, takže i kdybych se živil v jiném oboru, asi bych si na něčem amatérsky bádal nebo ve svém volném čase dělal výstavy.

Chtěl jsi chebskou galerii více otevřít veřejnosti. Jak funguje nová kavárna, klub…? Kavárna je středobodem galerie, příjemným místem pro setkávání lidí, kteří umění potřebují ke svému životu… Pravidelně zde každý týden pořádáme alespoň jednu akci, většinou přednášky, které se mně osvědčily už v Klatovech. Proto musí mít kvalitní design, musí se tu vařit dobrá káva... Klub je pouze elegantním názvem pro celoroční permanentku na tyto akce, ale zároveň jde skutečně o jakési neformální společenství lidí, kteří se na nich potkávají.

Jaké jsou podle tebe perspektivy Rady galerií, jak vnímáš současnou úroveň spolupráce regionálních galerií? Neubylo výměnných výstav, společných projektů? Rada galerií má jistě svůj smysl, stejně jako určité projekty, za nimiž stojí, ať už je to digitalizace a propojení sbírek nebo některé vzdělávací projekty. Také je důležité, že zástupci Rady jsou zváni do konkursních řízení a vyjadřují se k aktuálním problémům. Na druhou stranu si myslím, že tu existují další možnosti, kde by se mohla angažovat, třeba i v zahraniční spolupráci s obdobnými institucemi, odborných praxí či alespoň jazykových stáží u zahraničních muzeí apod. Ale co se putovních výstav týče, to si ředitelé a kurátoři zařídí sami, aniž by k tomu potřebovali nějakou „burzu výstav“, jak se tomu v rámci rady říkalo.

Jakou roli mají podle tebe hrát krajské galerie v nákupu současného umění? Měli by své akvizice nějak zaměřit? Jakou doporučuješ strategii za současných podmínek? Téměř všechny galerie vždy nakupovaly špičkové české umění včetně současného, samozřejmě s lokálními akcenty. Jen málo z nich má určité specifické sbírkové programy obecnějšího rázu, jako je např. v Lounech geometrická abstrakce. V posledních dvaceti letech však vznikla jakási averze vůči nákupům současného umění, což ostatně platilo i pro Cheb, kde akvizice končily generací 12.15. Já však nevidím důvod, proč by se muzea umění měla omezovat nějakou časovou hranicí či tradičními médii. Dokonce si myslím, že je to v zájmu státu a jeho kulturní politiky a že by to měl po veřejnoprávních muzeích chtít a tudíž najít způsob, jak je v tom podporovat.

MK ČR má tendenci stále více ovlivňovat chod zřizovaných organizací, vnímáš tento tlak i v krajích? Tady to je také, možná i více: kraje přecházejí na centrální dodávky pro všechny školy, nemocnice či muzea, které mají ušetřit prostředky a většinou opravdu ušetří. Pokud to neznamená to, že si ředitelé nemohou vybrat třeba kvalitního grafika nebo architekta, protože samozřejmě vždy se najde levnější – a také podstatně horší – v regionu, tak to je v pořádku. A s excesy jako na ministerstvu, které se snaží galeriím schvalovat útraty za pár korun a často jim zasahuje do řízení i v jiných věcech, jsem se zatím nesetkal…

Autorka se doktorantkou Semináře dějin umění FF MU, pracuje ve Východočeské galerii v Pardubicích

______________________________________________________________

foto: Jiří Gordon