O realitě regionálních galerií

Závěry kolokvia věnovaného nově vznikajícím expozicím ze sbírek regionálních galerií, které proběhlo v září v Kutné Hoře, přibližuje jeden z aktivních účastníků - Václav Mílek, ředitel Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně. "Místo teoretických úvah se setkání zaměřilo na konkrétní příklady nedávných nebo připravovaných realizací," píše Mílek.

Vizualizace prostor Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně ve rekonstruované 14. budově Baťova areálu

Pracovních setkání na téma stálých expozic proběhlo v minulých dvou letech několik (v roce 2010 GASK v Kutné Hoře, ZČG v Plzni, OGL v Liberci, v roce 2011 MG v Brně) a je samozřejmě otázkou, kterou bylo potřeba zodpovědět hned na úvod, zdali už k tomuto tématu nebylo řečeno vše. S trochou zjednodušení lze shrnout, že problém, který se na těchto setkáních s ohledem ke koncepci stálých expozic řešil nejčastěji, byly možné alternativy k chronologickému řazení děl a simulaci dějin kanonického umění. Uváděné příklady byly často realizovány ve velkých institucích sídlících ve velkých městech. Úvodní otázka nedávného kolokvia, konaného dne 17. 9. 2012 u příležitosti sněmu Rady galerií České republiky (instituce sdružující větší či menší regionální galerie) v Kutné Hoře, by mohla být formulována: jak se současné diskuse o potřebě inovací stálých expozic vztahují k realitě regionálních galerií, jejichž sbírky jsou buď časově omezené na několik desítek let, nebo složeny z několika časově i obsahem různorodých celků? Místo teoretických úvah se setkání zaměřilo na konkrétní příklady nedávných nebo připravovaných realizací, jejich tvůrci museli přijít s řešením realizovatelným za daných a často neovlivnitelných okolností.

V prvním příspěvku představil Marcel Fišer už realizovanou expozici českého moderního umění v Galerii výtvarného umění v Chebu, na níž pracoval spolu s Ondřejem Chrobákem. Novost jejího řešení proti předchozí expozici ve stejných prostorách spočívá v úpravě prostoru a především v protažení časové osy expozice do konce 20. století. Absenci současného umění ve sbírce, která je symptomatická pro většinu podobných institucí, se v Chebu podařilo vyřešit díky vstřícnosti autorů ke způsobu postupného zakoupení děl.

Také druhý příspěvek přednesený Monikou Doležalovou se zabýval již existující výstavou, expozicí Po sametu v GHMP. Za její hlavní limit možno považovat komplikovaný prostor historického Domu U Zlatého prstenu. Doležalová však zároveň nastínila směřování úvah o nové expozici, která by tu současnou měla brzy nahradit. Autorský tým se v ní chce inspirovat také způsobem depozitárního uložení děl. V diskusi, která následovala na konci setkání, se právě tato zmínka stala předmětem několika reakcí, v nichž zazněly obavy z těsného sousedství kvalitních a méně kvalitních děl v rámci dlouhodobých expozic.

Pohled do expozice Po sametu / Galerie hlavního města Prahy

Blížící se realizaci nové expozice Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně představil Václav Mílek. V příspěvku se zaměřil na základní charakteristiky projektu nového sídla galerie v jedné z budov továrního areálu v centru Zlína a z toho vyplývající prostorové i obsahové limity koncepce expozice. Projekt rekonstrukce je založen na minimálních stavebních zásazích do budov a ponechává tak i výstavní prostory v podobě otevřených hal členěných pilíři a s velkým podílem okenních ploch po obvodu. V takovém prostoru a priori nelze uvažovat o expozici simulující přehled dějin umění. Naopak otevřenost, která návštěvníku nabízí libovolné množství směrů prohlídky, vybízí ke koncepci expozice jako otevřené struktury, v níž je časová osa jen jedním z mnoha aspektů.

Jan Randáček nastínil situaci a stav rekonstrukce budovy bývalých městských lázní, do nichž se má přesunout Oblastní galerie v Liberci. Jako celá budova je i prostor určený stálé expozici velmi členitý a její koncept se tomu musí přizpůsobovat. Sbírka této galerie obsahuje několik historicky i lokálně rozdílných celků, které by všechny měly být v nové budově vystaveny. Zatím však neexistuje konkrétní plán řešení jednotlivých částí expozic. Randáček ve svém příspěvku připomněl očekávání návštěvníků, že uvidí něco lokálně specifického. Znovu tím připomněl poznámku, kterou učinil už Marcel Fišer v prvním příspěvku, že expozice našich galerií často trpí tím, že svých obsahem vypadají všechny trochu stejně.

Mira Putišová – Sikorová z Považské galerie v Žilině představila koncept expozice slovenského intermediálního umění. Omezené prostory této instituce, která navíc nedávno otevřela stálou expozici Vincenta Hložníka, neumožňují vytvoření obsahově široké prezentace celé sbírky. Způsob, který zvolila – obměňovaná prezentace unikátní části sbírky v relativně malém, avšak samostatně vyčleněném prostoru – je příkladem další zajímavé alternativy k tradičnímu pojetí stálých výstav sbírek.

Expozice Galerie výtvarného umění ve Chebu otevřená v dubnu 2012

Přístavby Domu umění v Ostravě a s ním spojená nová expozice mají k realizaci z představeného (pravděpodobně) nejdál. V rámci návrhu (autor studie Josef Pleskot) je stálá expozice řešena alespoň prostorově. Sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě jsou velmi široké a na rozdíl od většiny regionálních galerií obsahují například i staré evropské umění. Snad proto uvažuje Jiří Jůza o jejím obsahu komplexněji. Ve své prezentaci se hodně věnoval aspektu zprostředkování umění a jeho přítomnosti při koncipování expozic.

Obecnější rovinu na setkání vnesl příspěvek Olgy Kotkové z Národní galerie v Praze, v němž byla akcentována mimo jiné potřeba reálného odhadu preferencí a návyků návštěvníků, respektive reálných cílových skupin a koncipování expozic s tímto vědomím.

V následné diskusi bylo upozorněno na význam místně jedinečné situace každé z institucí, a tudíž nemožnosti stanovit univerzální doporučení pro jejich plánování. Na čem se ale snad všichni shodli, byla důležitost přítomnosti regionálních témat v expozicích. K samotným možnostem a alternativám k dosavadním způsobům prezentace sbírkových fondů se účastníci vyjadřovali spíše opatrně. Zprostředkování umění bylo nahlíženo vesměs jako důležitá součást, jeho zařazení do koncepce expozice je chápáno různě, častěji jako oddělený doplněk než jako integrální součást. Touha po přiblížení „současnému“ návštěvníku v podobě koncepčních experimentů nebo již zdomácnělých doplňkových programů se může také obrátit v samoúčelnou zábavu, a zastřít tak podstatné významy v expozicích prezentovaného obsahu. V této souvislosti je dlužno podotknout, že se kolokvia z vlastní vůle neúčastnili členové komory edukačních pracovníků, kteří si vytvořili paralelní program.

Pokud mělo být hlavním záměrem kolokvia představit aktuální plány v oblasti inovací stálých expozic v členských galeriích RG ČR, pak byl jistě naplněn. K samotné kurátorské práci na expozicích však mohlo být v jednotlivých příspěvcích i v diskusi poodhaleno více.

Václav Mílek Autor je ředitelem KGVU ve Zlíně