Pouť Na Kalvárii

"Autor svým cyklem nechtěl nikoho šokovat, je to velmi intimní výpověď," tvrdí o fotografiích Josefa Rabary kurátorka výstavy Identita identity, kterou je možné navšívit do 10. října v barokním areálu Na Kalvárii.

Kdo má v úmyslu vydat se na vrchol Olivetské hory, čeká ho v samém závěru stoupání po kamenném schodišti lemovaným torzy pískovcových soch pašijového cyklu a nezapomenutelný výhled na labské údolí. A jako bonus setkání s nenápadnou, ale obohacující fotografickou výstavou Identita identity.

V letošním roce v pořadí třetí výstava představuje absolventy fotografických ateliérů ústecké FUD UJEP. Aleš Loziak a Josef Rabara dostali k dispozici prostor ve dvou kaplích postavených na začátku 18. století jezuity. Kurátorky projektu Tereza Nováková a Romana Veselá tentokrát nešly ověřenou cestou site-specific instalace, ale zvolily téma totožnosti a (sebe)uvědomění.

Celkem šest fotografí rozdělených do dvou kaplí znázorňují dva pohledy na identitu, vnější a vnitřní. Fotografický svět Aleše Loziaka se soustředí na krajinu a zejména na její civilizační proměny, Rabarovy obrazy se naopak obrací k němu samému. V díle jež je součástí cyklu Umenie ako forma terapie odhaluje pozorovateli oblast transgenderu.

Kalvárie je stále majetkem církve avšak spravuje ji Společnost pro obnovu památek Úštěcka. Ke kulturním akcím je využívaná od roku 2005 a teprve od loňského roku areál slouží také pro prezentaci současného umění. S nápadem založit výstavní prostor právě na tomto místě přišly dvě mladé kurátorky Tereza Nováková a Romana Veselá, kterých jsem ze zeptala, jak výstavní prostor Na Kalvárii vlastně vznikl.

______________________________________________________________

Holky, mám z Vás pocit, že si vystavování Na Kalvárii dost užíváte. R.V.: Určitě. Kalvárie je především výletním místem a chceme, aby každá příprava výstavy byla spíš plánováním výletu než poviností. Leží u vesnice Ostré, která je 3 km od Úštěka, ten je asi 14 km od Litoměřit a 70 km od Prahy (ať si na této ose každý najde civilizaci kde je mu libo). Nemůžeme tedy potencionálním vystavujícím umělcům nabídnout nic jiného než zážitek z místa a novou zkušenost, vlastně jim nemůžeme nabídnout ani elektřinu. Také to korespunduje s tím, že naprostá většina našich návštěvníků jsou turisté. Na výletě není prostor pro řešení sociálních kontextů nebo životní situace, nebudeme je tedy řešit ani my ve svých výstavách Na Kalvárii.

Kdy a jak vás napadlo začít s výstavami právě zde? T.N.: Jelikož se uměleckým provozem zabýváme a spolupracovaly jsme spolu ve studentské alternativní galerii Armaturka v Ústí nad Labem, bylo pro nás přirozeným východiskem z nastaveného systému „alternativní školní výuky“ vytvoření vlastní svobodné galerie. R.V.: Náhoda k náhodě. Vloni na jaře jsme si udělaly výlet do Úštěka a toto místo nás naprosto nadchlo a okouzlilo. Rozhodly jsme se, že na Ústecku objevíme nějaké polorozpadlé, nevyužité sakrální místo (křížovou cestu) a budeme tam pořádat výstavy. Nakonec jsme oslovily i správce Kalvárie, který nám vyšel neskutečně vstříc. Vlastně už to, že od prvního okouzlení místem a výstavním prostorem uplynuly cca 4 měsíce je doklad výborné spolupráce a vstřícnosti ze strany správců.

Kolik výstav jste už uspořádaly a kdo se na jejich přípravě podílí? R.V.: Výstavy byly zatím tři: Proměna výchozí, Naslepo a Identity-identity. Kdo se na nich podílí? My, umělci, Tomáš Hlaváček co nám půjčuje klíče a prostor a pán z kavárny pod kopcem, který nám půjčuje žebřík a nářadí co zapomeneme.

Máte pro toto specifické místo pevně daný koncept nebo výstavy vznikají spontánně? R.V.: Kalvárie se opravuje, je tedy těžké se držet nějaké ustálené koncepce, člověk nikdy neví co nové okno, schody v kapli, podlaha ... s tím prostorem provede. Také teď trochu měníme, řekněme, institucionální strukturu všech našich projektů, takže není dobrá doba na vymýšlení ucelené koncepce výstav. První dvě výstavy, které na Kalvárii byly, vycházely z reflexe místa. Doufaly jsme, že když umělec ztvární to co Na Kalvárii vnímá, návštěvník se stejnou zkušeností tomu dílu porozumí. Porozumí tím současnému umění lépe než třeba v galerii. V podstatě jsme chtěly, aby turista vůbec nevěděl, že tam je výstava, aby mu to prostě došlo a nebo nedošlo. Jestli mám být ještě naivnější: říkaly jsme si, že se tím z turisty může stát poutník.

T.N.: Dovysvětlím. Poutník ve smyslu člověka otevřeného podnětům, tedy i umění náhodně objevenému. Nu a zprvu nám to přišlo naprosto přirozené, vlastně tím, jak místo samo, onen genius loci, si podmaní lid i umělce, který vystoupá až nahoru. Že díla nebudou narušovat sakrální atmosféru a budou vytvořená přímo pro tamní prostor. R.V.: Současná výstava už je kurátorská. Site-specific se brzy vyčerpá, ne že by to byl problém Na Kalvárii, ale věděly jsme, že to nemůžeme opakovat do nekonečna a protože chceme být víc kurátory než provozovately, rozhodly jsme se zodpovědnost za vyznění děl v tak specifickém prostoru převzít na sebe a neházet ji na umělce.

Aktuální výstava je zaměřená na identitu, z toho jednu část tvoří téma transgender. Neměly jste obavy, jak bude právě toto téma v církevním prostoru veřejností - a především vlastníky objektu - vnímáno? R.V.: Ale ano, obavy jsme měly. Když psal Matouš Karel Zavadil v recenzi na ústecké diplomky o Rabarově cyklu (zde), Zikmund-Lender ho chytil za jedno slovíčko a aniž by výstavu viděl obvinil Matouše z výběru čtenářsky přitažlivých témat (zde, text Ladislava Zikmunda-Lendera vznikl na základě výzvy Artalku, nejednalo se primárně o slova transexualita či transvestismus, ale o kompletní interpretaci Rabarova díla. pozn. red.) Takže jsme měly obavu přesně z těchto žabo-myších válek, kdy se někdo chytne transgenderu v kapli a aniž by se jel podívat jak to vlastně je, postaví nás do role nesoudných ignorantů, kteří si budují kariéru šokováním veřejnosti. Také jsme samozřejmě měly obavu z toho, že by to mohlo věřícího člověka negativně zasáhnout. Když jsme psaly tiskovku dlouho jsme přemýšlely, jak se vyhnout slovu transgender, ale pak jsme si ale řekly, že transgender je dnes už běžnou součástí života, nebo minimálně tomu tak je u mladých lidí. Když budeme přemýšlet o tom jestli to vhodné je, nebo není, budeme ho tím vlastně tabuizovat. Výstava je zaměřená na identitu člověka, krajiny a místa. Trochu to souvisí i s předchozí otázkou. Kalvárie prochází rekonstrukcí a ta její identitu přetváří. Tento rozpor mezi předurčeností typu architektury a možnostmi současnosti na jiné využití, předsudky společnosti ... nějak nám to k sobě s fotografiemi Josefa Rabary sedělo. Samozřejmě to samé platí i o bývalém povrchovém dole Milada na fotografiích Aleše Loziaka. Fotografie Josefa Rabary Na Kalvárii patří. Autor svým cyklem nechtěl nikoho šokovat, je to velmi intimní výpověď. T.N.: Jsou pro výletníky-návštěvníky přitažlivé svou vizuální stránkou, jsou dokonale technicky zpracované a něžně laděné. I pro mne, jako věřící toto téma neznamenalo překonání sebe nebo sakrálního prostoru, ale možnost, jak pojmout tematiku identity v širší souvislosti. V podstatě jsme ani nenašly konkrétní důvody, proč by měly fotografie v tomto prostoru působit negativně.

Jaké máte plány s Kalvárií do budoucna? T.N.: Tomáš Hlaváček je nám nakloněn. Jak to ale bude s objekty kaplí, které vlastně patří církvi, to nikdo zatím neví. R.V.: Výstavy plánujeme dělat do té doby, než v kaplích skončí rekonstrukce. Bude to trvat ještě tak dva roky, což je na životnost alternativních galerií poměrně dlouhá doba. A pak se uvidí jestli a jak v nich půjdou instalovat výstavy a jestli my to budeme ještě moci a chtít dělat. Nejbližší budoucnost je však nová zářijová výstava grafiků Pavla Friče a Michaely Labudové.

__________________________________________________________

Aleš Loziak, Josef Rabara: Identita identity / kurátorky: Tereza Nováková, Romana Veselá / Na Kalvárii / Ostré u Úštěka / 18. 8. – 10. 10. 2012