Změna institucionálního vnímání umění

Komentář Jiřího Davida k Výzvě proti nulové mzde (zde), v němž autor mimo jiné vysvětluje, proč se k této aktivitě nepřidal.

Jiří David, Jízda králů (Nulová mzda) / 2012

Když již před cca 7 roky požadoval osamoceně a bez valné odezvy Jiří Surůvka honorář po institucích, ve kterých chtěl mít, nebo měl svou výstavu, řekl jsem si, že se trochu zbláznil. Proč? Protože dle mého nedomyslel všechny dlouhodobé konsekvence a chtěl tak mimo jiné, momentální mzdu − „honorář“, vyměnit za statut vlastní umělecké svobody. Jistě by se dalo hned namítnout: kdo mu tuto svobodu vezme? Odpověď se zprvu může zdát nepřístojná, nesmyslná, nepatřičná, v důsledcích je ovšem relevantní. Stále se domnívám, možná již velmi naivně, že umělci, o kterých přemýšlím, nejsou koncertní, či divadelní, filmoví interpreti, kteří jsou za to na pódiích, placech atd. placeni. Asi po sedmi letech nyní přichází podobná, i když „masovější“ iniciativa umělců a teoretiků pod názvem "Výzva proti nulové mzdě."

Tato výzva se již tak v profesionálnější, propracovanější a sugestivnější (agresivnější?). Obrací se na veřejné, příspěvkové kulturní instituce, které nechtějí (zatím je k tomu vyzval právě pouze Jiří Surůvka) platit umělcům a kurátorům „na volné noze“ honoráře. To, že podobné diskuse probíhaly nejen v Německu před 20 lety, ale probíhají nyní souběžně v Polsku či Kanadě, je symptomatické. Veřejná kulturní instituce, dotovaná ze státních či městských financí, má placené své zaměstnance: obvykle od ředitele přes ekonoma, kurátory až po kustody a instalační tým (nyní opomíjím, zda-li jsou tato místa obsazena kvalitně, legitimně apod.) a občas si najímá kurátory, teoretiky za úplatu. Nastává první hypotetický příklad: přichází umělec (obecně se tak označující, či označován) a nabízí, takto zřízeným institucím svůj nekomerční výstavní projekt, jež zatím „pouze“ zcela svobodně vymyslel. Pokud se vzájemně dohodnou a projekt se uskuteční, dostane umělec případně prostředky na její uskutečnění (Výzva mluví doslova o příspěvku na produkci uměleckého díla), včetně honoráře. Ideál! Co více si má tento umělec (obecně) přát…

Je to sice trochu komunistické (nemyslím v onom zneužitém obsahu tohoto označení, ale v původním významu latinského communis=společný), ale proč ne?! Levicové myšlenky, které často splynuly (účelově, nebo „přirozeně“, nutně, logicky atd.) s modernismem, avantgardou, přeci měly a mají dodnes mezi umělci nádech progrese, vzdoru a smyslu, ale i odpovědnosti v dílčích rozhodnutích. Tady jsem však přeci jen trochu na rozpacích, neboť chápu iniciátory Výzvy jako soustředěné, ideově vzájemně propojené jedince, kteří víceméně vymezují vůči současnému, západnímu (kapitalistickému, imperialistickému) provozu umění a života. Proč pak, ale tuto Výzvu přizpůsobují formám těchto kritizovaných praktik?

Nyní k samotné ztrátě umělecké svobody. Stačí si totiž zároveň představit trochu, ale jenom zdánlivě trochu jiný scénář. Přichází umělec a nabízí svůj výstavní záměr a chce za to své peníze (mimochodem kdo určí jak veliké?! Dle zásluh? Jakých? Věkových? Významových?). Veřejná instituce dotovaná státními financemi na to kývne, ale dodá, skrze své odborné zaměstnance, že má trochu jinou představu o tom, jak prezentovat umělcův záměr. Má na to právo, když už to platí! Má na to právo? To jsme však stále u ideální instituce, která disponuje opravdu fundovanými, zainteresovanými lidmi, jež se nepředpojatě orientují v současném světovém umění. Zároveň taky předpokládáme, že se hlásí umělci stejně zorientovaní, navíc osobití. Předpoklad, že ředitel či hlavní kurátor není zároveň blízký přítel umělce, považuji za samozřejmý. Pak ale musíme umět předpokládat, že se tento umělec nepřátelí se státními či městskými lidmi, kteří rozhodují, jak velké dotace dostanou veřejné kulturní instituce.

Musíme umět věřit, že se umělec nepřátelí (lidsky, politicky) s lidmi, kteří rozhodují v doporučujících komisích a mají rozhodující moc přidělovat finance, případně vliv. Musíme umět věřit, že tzv. kurátorské zadání není obyčejnou vzájemnou dohodou, jak pronikat do těchto institucí. Nezbývá pak než věřit a doufat, že se umělec nepřátelí s lidmi v odborných i laických médiích, kteří mohou vytvářet prostor a nátlak pro manipulativní přijímání jeho myšlenek a tím možného obecného ztotožnění. Připomínám, nezapomínejme, že se pohybujeme neustále v ideální poloze představ.

Druhý případ: přichází jiný umělec, který chce to samé. Proč ne? Veřejná instituce, je přeci veřejná instituce! Tento jiný umělec (jiný „druh“ umělce), však nepřichází „pouze“ s myšlenkovým projektem (například s časově a efemérně fyzicky omezenou instalací vytvářenou pouze pro daný prostor) za který chce také adekvátní mzdu, ale již s fyzickými artefakty, které (opět ideální předpoklad) apriori nevytvářel pro směnu, ale pro vzájemné sdílení.

Co však s artefakty, které se ale skutečně, či pravděpodobně mohou stát směnnou komoditou v kapitalistickém prostředí směnného obchodu?! Tou zavrženíhodnou komoditou, proti které brojí umělec v prvním případě, neboť jen tak může právoplatně a beze studu (ze svého pohledu) zdůvodnit požadavek své mzdy-honoráře vůči veřejné instituci. Co dělat třeba s artefakty, které ve své formální a obsahové redukci zmutovaly v intermediální, nesourodý celek a vybízejí tak k negaci dosavadních zvyklostí? Co s umělci, kteří vytváří artefakty a přitom jsou veřejně angažovaní, kritičtí atd.? Mají na tento způsob práce a života právo, nejsou pokrytečtí?! Pozbývá samotný artefakt automaticky možnost se vyjadřovat k problémům společnosti, aniž by byl sám o sobě ilustrací tohoto dění?

Je však samozřejmě možné uvést ještě mnoho sofistikovanějších, chcete-li komplikovanějších příkladů, jež běžně bourají stereotypní ontologické vnímání média umění. Jak se rozhodne takováto veřejná instituce, kdo v ní bude jednoznačný arbitr (soudce), který rozhodne za co a komu se bude mzda vyplácet a komu již nikoliv?! A to jsme stále u ideálu, tedy kvalitní instituce, kvalitní umělec. Co však s umělci a institucemi, který tento námi nutně a nezbytně předpokládaný statut nemají. Odepřeme jim šanci na jejich dohody, jejich mzdy? Bohužel, bohudík se však nejde, jak všichni bolestně vnímáme , ani dohodnout, co kdo považuje za kvalitní instituci a kvalitní umělce. Tyto informace si vzájemně sdělujeme a předáváme v rámci velmi úzké komunity (úzkých komunit). Ubezpečujeme se, že se nemýlíme, k čemuž nám mají právě sloužit veřejné kulturní instituce, školy, media apod. Což může „z venku“ vyvolávat dojem klasických mocenských struktur, běžný boj o moc a vliv, který je součástí legitimních kritik, zejména umělců v prvním naznačeném příkladě.

Tam kde začíná boj o moc a vliv, mizí umělcova svoboda. Boj o moc se však dost dobře nedá pokrýt ani dobrými úmysly (například řečmi o nezávislosti umělců a kurátorů, zavádějícími řečmi o komerčních a nekomerčních oblastech, mandalami o spektakularitě, nonspektakularitě a jinými zdejšími evergreeny), většinou pak z toho stejně vyleze, jako sláma z bot, obyčejné pokrytectví, touha ovládat, určovat, vymezovat, kádrovat. Věřím, že to neměl v úmyslu ani Jirka Surůvka, nebo iniciátoři Výzvy o nulové mzdě. Věřím, že zde skutečně chtěli otevřít chybějící diskurs, aspoň v intencích polské levicové organizace Krytyky Polityczne, E. G. Deborda a jeho SI, B. Groyse, H. Beye, P. Ricouera, nebo populárního S. Žižka, N. Bourriauda či ruských utopistických avantgard apod.

Vím, jakou směšnou mzdu dostávají externě nasmlouvaní kurátoři výstav, asi stejně směšnou jako mzda zdejších vysokoškolských pedagogů uměleckých škol. Proto bych chtěl na závěr zdůraznit, že se nezastávám současného modelu fungovaní veřejné sféry vůči umělcům a kurátorům na volné noze. Pouze shledávám značný nedostatek relevantních argumentů, shledávám v nich i jistou rozdělující jednostrannost, chtění za každou cenu, i rozpoznatelnou psychologickou agresivitu, která mi odebírá možnost se připojit, což mi je líto.

Výzva tak nechtěně příspívá tomu, to co, byť v jinem kontextu popisuje V. Bělohradský: "Antagonismem všech antagonismů je stále se rozšiřující propast mezi stále menší menšinou těch, kdo mají legální titul k rozhodování a jsou definováni jako kompetentní a stále větší většinou těch, kdo mají něco v sázce ale nemají legální titul k podílu na rozhodování a jsou definováni jako nekompetentní. Platí obecně, že to, co se odborníkům uvnitř specializovaných odvětví jeví jako racionálně zdůvodnitelné riziko, se neodborníkům „vně“ těch odvětví jeví jako hrozba." Stačí si jen dosadit současná jména umělců, kurátoru a teoretiků. Možná i proto Marek Pokorný v reakci na Výzvu, ve svém úplném závěru konstatuje: "A musí vás být více…" (zde) což je to možné číst i jako výzvu pro otevřenější platformu, která by mela vetší politickou sílu podobné věci prosazovat. Nietzsche napsal: "V přikázání miluj bližního svého je vždy mlčky přítomen někdo vzdálený, koho milovat není třeba – já miluji toho vzdáleného."

Jiří David Autor je umělec a pedagog VŠUP