Mezi figurou a geometrií

Galerie hlavního města Prahy znovu potvrzuje reputaci instituce, která je dlouhodobě schopna realizovat výrazné výstavní projekty. Jedním takovým byla nedávná retrospektiva Krištofa Kintery v Městské knihovně, jejíž mimořádný návštěvnický úspěch dokázal, že je i dnes možné uspořádat kvalitní a zároveň širšímu publiku přitažlivou výstavu současného umění. Podobné ambice pak může naplňovat také následný expoziční počin pražské Městské knihovny, kde jsou právě prezentováni Kinterovi vrstevníci narození kolem poloviny 70. let 20. století. Jedná se o Jakuba Špaňhela, jehož rozměrná, gesticky zpracovávaná plátna tvoří jednu polovinu projektu, a Lubomíra Typlta (osobní stránky zde), který díky svému velkému tvůrčímu záběru patří k nejinspirativnějším postavám české kulturní scény.

Typltova část expozice nazvaná „Tikající muž“ je průřezem autorovy tvorby za posledních šestnáct let a umožňuje tak detekovat její konstanty i proměny. Lze sledovat postupný vývoj v pojetí klíčových motivů, jako jsou rané mrtvé kočky, či banální předměty typu barel, konev, bicykl nebo stůl. Typltův posun od zemitých, hnědošedých tónů k vyhrocené barevné křiklavosti upomínající na fauvismus je pak nepřehlédnutelným dokladem důrazu, jenž autor klade na barevnou složku malířské formy. Výstavě proto dominují malby, ovšem k vidění jsou rovněž duchampovsky pojímané objekty – třeba bicykly s barely místo kol nebo novodobý rytíř s konvemi a plechovým kbelíkem na místě přilby. Tohoto hrdinu zbaveného patosu a vznešenosti rozpohyboval (stejně jako další komponenty Typltova univerza) David Vrbík v animacích doplněných sugestivní hudbou experimentální formace WWW, pro niž Lubomír Typlt píše texty. Výsledné videoklipy vlastně představují určitý „Gesamtkunstwerk“, na jehož zrodu se podílí několik tvůrčích individualit (zde).

Jak si všímá řada komentátorů (např. historik umění Karel Srp zde), Typltova výtvarná tvorba se od začátku odehrává ve dvou rozdílných liniích. První z nich bývá označována jako figurální a expresivní, zatímco druhá linie reprezentuje tendenci geometricky uměřenou. Lidskou figurou se Typlt intenzivně zabývá od triptychu Metafyzik, Alchymista a St. Anger z roku 2004, při čemž v současnosti je toto soustředění orientováno na postavy dospívajících chlapců a děvčat. Expresivní tvůrčí linie často zobrazuje výjevy úzkostně tíživé a drásající, ať už jsou to již zmiňované mrtvé kočky, šklebící se pestrobarevné obličeje, nebo děvčátka prchající před neviditelnou hrozbou. Právě propojení dětského světa s fenoménem zla, následkem čehož se bortí iluze dětství jakožto ztraceného ráje, představuje jedno z vracejících se témat Typltova díla.

Děti jsou jednak potenciálními oběťmi zla, na druhou stranu však také jeho možnými pachateli, např. veselý chlapec poblíž oběšené kočky či podobný hoch šlapající po hlemýždích. Patrné je při tom Typltovo trpělivé ohledávání zvolených motivů a důsledný průzkum jak barevných, tak kompozičních a významových konfigurací tématu. Jednou jsou hlemýždi ohrožováni dětskou zlomyslností, podruhé sami působí jako zdroj nehmatatelné úzkosti. V posledních sériích reprezentujících skupinku chlapců s tajemně zářícími energetickými koulemi se nicméně znepokojivost z neznámé a nepřítomné síly proměňuje v mystický pocit očekávání. Geometrickou linii Typltovy tvorby pak tvoří obrazy stolů, turbín, agregátů a podivných soustrojí. Tyto předměty jsou podle záhadného algoritmu zmnožovány a spojovány do soustav, pro něž jsou charakteristické vlastnosti jako pravidelnost a symetrie. Pustíme-li se do hledání osy, či středu této souměrnosti, mohou některé kompozice z tohoto pohledu sloužit dokonce jako určitá cvičení v prostorové představivosti.

Figurální a geometrická linie se někdy setkají na ploše jednoho díla, jejich vzájemný vztah je ovšem spíše dialektické povahy. Zatímco figurální obrazy působí často hrozivě a agresivně (mimo jiné také kvůli své křiklavé barevnosti), geometrické sestavy propojených prvků vyzařují klid a svéráznou harmonii; strojově organizované systémy bez známky lidské přítomnosti jsou tvořivou konstrukcí, kdežto expresivní plátna zaplněná lidmi odkazují mnohdy k destrukci. Je tedy člověk odsouzen být bytostí, která přitahuje zkázu?

Možná. Zároveň ale lidský tvor zvaný umělec disponuje kreativní potencí, díky níž je schopen i momenty zla, strachu či úzkosti uchopit natolik esteticky působivým a autentickým způsobem, že ve výsledném dojmu převažuje zážitek energetického přenosu z díla na recipienta. Tvorba Lubomíra Typlta dle mého soudu takto funguje a představuje tak alternativu vůči nezřídka vyprázdněným, abstraktním konceptuálním projektům, jimiž se soudobé umělecké pole hemží. Neustálé usouvztažňování k lidské existenci (ve figurální linii explicitní, v případě geometrické linie prostřednictvím absence) činí Typltovu tvorbu sdělnou a sdílnou širšímu okruhu diváků, neboť mohou snáze získat pocit, že se jich předkládané dílo čímsi týká.

______________________________________________________________

Lubomír Typlt: Tikající muž / GHMP: Městská knihovna / Praha / 6. 6. – 9. 9. 2012

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček

 

Zdeněk Brdek | Narozen 1982, vystudoval na Jihočeské univerzitě učitelství češtiny a výtvarné výchovy, poté absolvoval doktorské studium dějin novější české literatury. Kromě literárněvědných odborných statí uveřejňuje příležitostně též publicistické texty věnující se především literatuře a výtvarnému umění, a to v médiích tištěných (Tvar, jihočeská MF Dnes, Milk & Honey) i elektronických (Artalk.cz, Kulturní noviny).