V podstatě celý týden se na stránkách tisku objevuje jedno téma: London Booster Davida Černého. Tradiční londýnský doubledecker dělající kliky byl ještě před samotným začátkem olympijských her nainstalovaný před Českým domem v Londýně.

V pondělním Právu se Peter Kováč zamýšlí nad dopadem zákona o církevních restitucích na muzea a galerie. Přijetí zákona by mělo vliv nejen na umělecké sbírky, ale mnohdy také na budovy, ve kterých instituce sídlí. Radek Wohlmuth přináší v Respektu recenzi výstavy Tváře : fenomén tváře ve videoartu (Galerie Rudolfinum). Wohlmut upozorňuje na poněkud problematickou koncepci: „Výstava se trochu úporně snaží o absolutnost: ráda by akcentovala vývojovou přehlednost, různost přístupů i nejzásadnější představitele,“ a dodává: „není třeba z výstavy dělat učebnici víc, než je nutné. Nejlepší je číst jednotlivé sekvence „čistýma“ očima… Při tomto přístupu pak vizuálně i emotivně naplno vyznějí práce, jejichž naprostá většina zcela přirozeně vyvolává asociace, je působivá a skvěle obstojí sama za sebe.“

Úterní Hospodářské noviny přinášejí recenzi výstavy Ondřeje Brodyho a Kristofera Paetaua  Já za to nemůžu (Dvorak Sec Contemporary). „V českém kontextu je Brody pověstný nejen tím, že své téma – hranice tabu – dovádí za mez snesitelnosti, ale také svou citlivostí k zahraničním, respektive globálním problémům,“ píše Magdalena Čechlovská. Na výstavě tak našel své místo například i projekt Made in China, v rámci kterého zaslal autor fotografie zmučených těl oponentů čínského režimu do čínských malířských manufaktur a objednal si jejich malířskou kopii. Na závěr Čechlovská dodává: „Na řadě prací výstavy spolupracoval v Praze usazený finský umělec Paetau. Bohužel expozice neprozrazuje, na kterých.“

Ve středečních Lidových novinách se Jana Machalická, v souvislosti s církevními restitucemi, zaměřila na státem řízené svozy movitých památek ze zkonfiskovaných objektů v poválečné době. „Týkaly se jak církevního, tak šlechtického majetku a tato centralizace, nad níž se dnes nikdo nepozastavuje, ba většina lidí ji považuje za jedinou správnou možnost, jak spravovat národní kulturní dědictví, vedla k výraznému kulturnímu ochuzení regionů. Byla navíc z větší části nesmyslná: spousta věcí se při té příležitosti rozkradla a zničila… Teď se otevírá možnost vrátit některé významné památky do regionů, odkud byly odvezeny, a je to tak správné.“

Kateřina Farná ve čtvrtečním Právu nadšeně představuje nové monografie Františka Skály a Čestmíra Sušky. „Obě patří k těm publikacím, které by neměly chybět v knihovně každého milovníka kvalitního umění. Jsou perfektně obrazově vybaveny, opatřeny poutavými texty, odkrývajícími myšlenková zákoutí, zkušenosti umělců i jejich sny.“ Literární noviny položily ředitelům předních českých galerií a muzeí otázku, jak se případné církevní restituce projeví na jejich sbírkách. První tři odpovědi si můžete přečíst ve čtvrtečních Literárkách a také zde.

Pátek opět přináší sérii článků v Lidových novinách, tentokrát fotografických. Tomáš Pospiszyl upozorňuje na neschopnost Uměleckohistorického muzea a ministerstva kultury přijmout jako dar kolekci fotografií Josefa Koudelky. „Dohodnout a uzavřít mezinárodní smlouvu se pro české kulturní instituce ukazuje jako obtížná a nestandardní záležitost.“ Známý fotograf nabídl UPM reprezentativní soubor svých děl již v roce 2006. Další článek přibližuje dílo německého fotografa Erwina Rauppa vzniklé během jeho pobytu na Slovácku v roce 1904. Kolekce je přes celé léto vystavena v pražské Galerii AMU. Radek Burda se v rozsáhlé eseji zaměřil na tvorbu Jana Reicha, jehož soubornou výstavu hostí Tereziánské křídlo Starého královského paláce na Pražském hradě. Peter Kováč v Právu informuje o plánu NG přesunout sbírku českého gotického umění z Anežského kláštera do Salmovského paláce na Pražském hradě, který vzbudil mezi některými odborníky odpor. Právo přináší odmítavé reakce Iva Hlobila, Jiřího Fajta a Pavla Kaliny.

Sobotní Lidové noviny přinesly pozvánku na výstavy Lukáše Jasanského a Martina Poláka Kościoły, kościoły (Galerie Svit, Praha), na níž je představeno na čtyři desítky snímků nově postavených polských kostelů. Jiří Peňás píše: „Jejich kolekce snímků několika desítek chrámů může být čímkoli. Fascinací jejich bizarní architekturou, ale právě také jen emocionálně chladnou registrací jejich roztodivných forem, které se dokonale liší od představ umírněného vkusu a proporčnosti.“