Neuvěřitelná elasticita

S kurátorkou výstavy Začátek století Pavlínou Morganovou o srovnávání jejího počinu s Ostrovy odporu, o výběru artefaktů i o tom, co přineslo toto století do umění nového.

Výstava Začátek století byla v recenzích srovnávána s Ostrovy odporu. Recenzenti naznačovali, že překrytí výstav je v podstatě náhoda. Jak se to stalo? Toto by asi bylo dobré vysvětlit. Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni, mě před rokem a půl oslovil s nabídkou výstavy současného umění. V té době se ještě počítalo, že Ostrovy odporu, tehdy výstava ještě neměla jméno a měla se zabývat především 80. a 90. léty s dovětkem do roku 2005, budou na podzim 2011 v GASKu. Velmi záhy však došlo v této galerii k nelibým změnám, které vyústily v odchod celého kurátorského týmu a rozhodnutí VVP AVU výstavu udělat jinde. Hledání prostoru pro tak velký projekt v tak krátkém čase bylo velmi složité. Nabídka Národní galerie uskutečnit výstavu ve Veletržním paláci byla nakonec akceptována. Původně měla být výstava od ledna, ale nakonec se posunula až na březen. Tyto změny jsem nemohla ovlivnit.

Recenze také zmiňují, že na obou výstavách se opakuje řada jmen. Já jsem před Vánoci začala od umělců s hrůzou zjišťovat, že některá díla, která bych na výstavu chtěla, jsou už rezervována pro Veletržák. Sešla jsem se pak s Edith Jeřábkovou (jednou z kurátorek Ostrovů odporu pozn. red.) a z rozhovoru s ní vyplynulo, že výstavu hodně staví na období po roce 2000. V ten moment už bylo pozdě cokoliv na mé koncepci měnit a já jsem se rozhodla, že nebudu nijak taktizovat a výstavu prostě udělám tak, jak to považuji za dobré, bez ohledu na okolnosti. V historii bude figurovat sama za sebe a nikdo už nebude vědět, že se na dva měsíce překryla s Ostrovy odporu.

Nevznikl by tento problém i ve chvíli, kdyby se Ostrovy odporu konaly v původním dřívějším termínu? Nevypadalo by to potom, že se opakuješ? Možná je to nakonec v tomto ohledu dobře, protože já si za svým výběrem stojím a nedokáži si moc představit udělat Začátek století jinak. Možná, že by tam mohlo být ještě pár dalších osobností, zvlášť mezi nejmladší generací by se daly vybrat zajímavé věci, ale s Romanem Musilem jsme se dohodli, že se zaměřím na už prověřené umělce a umělkyně. Vybírala jsem osobnosti, které fungují v kontextu ostatních, které přemýšlejí zajímavým způsobem, nebo zajímavým způsobem rozšiřují elasticitu jednotlivých médií a posunují věci dál. Chtěla jsem se dotknout i klíčových témat tohoto desetiletí, jako např. politika, institucionální kritika, nejrůznější otázky identity.

Mohla bys výstavu Začátek století stručně charakterizovat s ohledem na publikum, kterému je určená? Chtěla jsem, aby tento projekt byl zajímavý jak pro insidery − zhodnocením věci, tak aby byl zároveň přístupný lidem, kteří současné umění teprve ochutnávají. Je však jasné, že když chce člověk přehlédnout nedávnou dobu a chce vytáhnout nezajímavější díla, tak insiderskou komunitu moc nepřekvapí. Respektive může ji překvapit tím, jak vybrané věci vypadají pospolu a jak si takovýto celek sedne, může ji překvapit nějakou svojí interpretací v katalogu, ale ne samotnými věcmi a jejich výběrem. Myslím, že v tomto měl Tomáš Pospiszyl pravdu (v recenzi publikované 19. 5. v Lidových novinách pozn. red.), že je zde prostě určitý okruh jmen, o nichž se nepochybuje. Zaskočila mě však jeho naivita, že očekával nějaké překvapení. Já jsem se opravdu chtěla soustředit na klíčové věci a osobnosti a tam už tolik prostoru není. Nesnažila jsem se objevovat nová díla, vytahovat neznámá díla na světlo, šla jsem po dílech, která považuji za kvalitní, která ve své době vzbudila nějakou diskusi nebo posunula věci dál − ať již prací s médiem nebo tématy. Tato výstava v zásadě pro insidery není ničím vzrušujícím, ani nemá být. Je to pohled do zpětného zrcátka do krajiny, kterou jsme mnohokrát procházeli. Jenže je tu ještě další skupina diváků a ta je pro mě mnohem důležitější. Jsou to studenti, kteří scénu teprve začínají sledovat a orientovat se v ní. Kulturněmilovná veřejnost, která mimo centra má pořád velmi omezené možnosti se s kvalitním současným uměním setkat.

A víš tedy, jak na výstavu reagují lidé, kteří do insiderské komunity nepatří? Mám reakce od samotných zaměstnanců galerie, od lidí, kteří přišli na vernisáž a mé komentované prohlídky. A z těchto reakcí vyvozuji, že tento typ výstav je potřeba. Začátek století je první kolektivní výstavou současného umění v Západočeské galerii v Plzni. My tu žijeme v nějaké komunitě, která bedlivě sleduje aktuální výstavy a off-spaceovou scénu, která prostě, ví, co kdo dělá a čím se zabývá. Ale navenek dáváme velmi málo možností poznat věci v jejich šíři. Řada lidí mimo tuto komunitu přistupuje k současnému umění − to všichni víme − s velkou skepsí, nepochopením i strachem se s ním konfrontovat. Toto je výstava, která chce nabídnout zážitek i normálnímu divákovi a ukázat, že současného umění není třeba se bát, naopak, že je zábavné a přichází se spoustou impulzů, které se nedají jinde získat.

V předchozích odpovědích jsi reagovala na jednu z prvních kritik výstavy, kterou napsal Tomáš Pospiszyl do Lidových novin. On je právě zástupcem insiderské scény. Lidové noviny nejsou odborný časopis a zaměřují se přesně na cílovou skupinu mé výstavy. Pospiszylova kritika mě mrzí. Už právě tím, že vlastně potencionální návštěvníky odradila. V řadě momentů mi, myslím, křivdí. Jeho kritika je podle mě vystřelená od boku bez hlubšího zamyšlení, v jednom místě dokonce komolí název výstavy.

Nemohlo mu chybět lepší vysvětlení tvého postoje? K výstavě vydalo nakladatelství Arbor Vitae spolu se Západočeskou galerií rozsáhlý katalog, který byl k dispozici už na vernisáži. Navíc každý návštěvník dostane do ruky podrobného průvodce, v němž jsou k většině děl vysvětlující popisky a navíc podrobný program videokina s anotací ke každému videu. Nejsem arogantní kurátor, kterému je jedno, že nepoučený divák tápe − naopak. Některá díla fungují i pro neznalého diváka jiná ale potřebují podrobnější vysvětlení kontextu. Třeba remake projektu Výběr Dominika Langa, kdy jsou v rámci výstavy prezentovaná díla ze sbírky galerie podle výběru jejích zaměstnanců, se bez toho prostě neobejde. To, že k výstavě není žádný text, je právě jedna ze zavádějících informací Pospiszylova článku.

Další z výtek Začátku století se týkala toho, že je v Masných krámech vystaveno příliš mnoho děl, která prostor zahlcují. Neuvažovala jsi o tom, že bys výběr umělců nějak redukovala? Jsem si vědoma toho, že je výstava hodně nabitá. Chtěla jsem ukázat od každého vystavujícího více děl, aby bylo zřejmé, jak se jeho tvorba vyvinula nebo do jakých různých médií zasahuje. Pocit zahlcenosti pramení podle mě především z prostoru samotných Masných krámů. Je to bývalá masná tržnice s monumentálním vstupním prostorem lemovaným výklenky a dvěmi postranními sály, které mají bohužel velmi nízké stropy. Ty musejí být v létě zakryty, aby tam nepražilo slunce, takže to zde působí trochu jako v bunkru. Není to pro tento typ výstavy úplně ideální prostor. Doufám, že v Domě umění v Ostravě, kam výstava putuje příští rok, vyzní instalace lépe.

Součástí výstavy je videokino, kde běží čtyřhodinový program videí. To je přece pro diváka velmi náročný způsob prezentace. Pro diváka je to samozřejmě náročný způsob, ale je běžně používaný. Pamatuji si třeba na výstavu ruského videoartu kurátora Viktora Misiana v Museum of Fine Arts ve Filadelfii, která probíhala také v jedné projekční místnosti a dokonce se po týdnu střídal program. Je to způsob, jak diváka navnadit, aby se do galerie vracel. Idea videokina byla reakcí na reálné vybavení galerie technikou a hlavně na prostorové možnosti. Myslím, že by se mělo více diskutovat o nepřipravenosti českých galerijních institucí na prezentaci současného umění. Přestože jsou na výstavě dvě projekce a čtyři videa běží na televizorech, byla to pro mě neúnosně zúžená reprezentace videoartu v tomto období. Video art je klíčovým médiem nultých let. Mladá generace ho používá s úplnou samozřejmostí jako alternativu dalších technik a kontinuálně promýšlí jeho možnosti. Je samozřejmě velmi technicky a prostorově náročné ho představit v plné šíři. Jednou z extremních možností je videokino, druhou instalace, kterou Zbyněk Baladrán udělal na Ostrovech odporu. Ani jedna není ideální a vystavená díla v různých aspektech trpí. Videoart funguje na scéně nejenom ve filmovém formátu, ale též jako videoinstalace, může pro něj být zásadní televizní nebo internetový rozměr. Dost umělců s ním pracuje konceptuálním způsobem, což může být v kinovém modu nesnesitelné. Proto jsem do vstupního prostoru umístila několik televizorů, kde běží například video od Jiřího Skály, nebo projekty Barbory Klímové.

Původně jsem si představovala, že pro videokino vytvořím dvouhodinový program, ale když jsem začala vybírat konkrétní věci, uvědomila jsem si, že vybrané video umělce a video umělkyně též chci představit v nějakém větším rozptylu. Ukázat, jak se jejich práce vyvíjela, či kam zabrousila. Zároveň řada ostatních vystavujících ve své tvorbě přesahuje do formátu videa a to mi též přišlo důležité ukázat. Je to jeden z fenoménu tohoto období. Neočekávám, že si každý divák ten čtyřhodinový program odsedí, ale myslím si, že pokud to bude někoho zajímat, tak se na výstavu vrátí či si udělá představu o rozpětí současného českého video artu z programu v průvodci.

Začátek století mapuje uplynulé desetiletí, tedy období, ve kterém svým způsobem stále žijeme. Jaké to bylo připravovat retrospektivní výstavu týkající se období, od nějž ještě nemáme odstup? To je samozřejmě velké úskalí a historie umění raději pracuje s dobou dávno minulou, kde je možné některé věci reflektovat šířeji. Ale mě vzrušuje metoda průzkumu nedávné historie, kdy se jakoby sloupne krusta nejaktuálnějšího dění na povrchu a člověk má šanci se ponořit do vrstvy pod. Věřím, že aktuální scéna vyrůstá na této vrstvě a ukázat ji je podle mě klíčová záležitost. A teď zase mluvím o divácích, kteří nepatří na výtvarnou scénu, ale o umění se zajímají. Proto, aby chápali, co se děje teď a mohli chodit na současné výstavy, je pro ně strašně důležité vědět, co se tady dělo přesně tu chvíli před tím, protože řada impulzů vychází z těchto věcí a promýšlejí se problémy, které otevřelo předchozí období.

Mě osobně přijde, že jsi aplikovala přístup archiváře na období, na které se tento přístup nepoužívá. Já si myslím, že to není archivářský přístup, já jsem postupovala klasickou umělecko-historickou metodou. Vybírala jsem věci, které nějakým způsobem určovaly směr, které rezonovaly a věřím že rezonují dál. Tuto metodu jsem použila již na výstavě Insiders a osvědčila se mi. Tehdy na výstavu vyšla negativní recenze, ale dnes se má za to, že se mi podařilo uchopit vrstvu scény, na které se rozvíjelo umění po roce 2000. V Začátku století jsem na to vědomě navázala. Chtěla jsem se ohlédnout zpátky, co jsem já na té scéně prožila, odkud kam se scéna posunula, jaké změny se udály.

Můžeš být konkrétnější? U Insiderů jsem se soustředila na přesahy tradičních médií, vyzdvihovala jsem kutilskou práci se záměrně neuměleckými materiály a s koncepty, které promýšlejí samotné médium. Dnes je hrozně zajímavé sledovat, co následující generace s tímto provedla a jak se proměnila tvorba jednotlivých umělců, kteří byli zastoupeni již na Insiderech, jako je Kintera, Mančuška, Baladrán, Kocmannová, Pěchouček. Třeba Michal Pěchouček měl na Insiderech vystavené grafiky, kterým vyšíval detaily, na Začátku století má šitý obraz, ale i fotopříběh a video Sběratel, v němž se geniálně spojil animační princip fotopříběhů, malba, ale hlavně videoperformance, kterou v nultých letech rozvíjí celá řada autorek a autorů. To je zajímavé si uvědomit a podívat se na to ze zpětného zrcátka.

Myslíš tedy, že nějaké zhodnocení výstavy Začátek století může přijít teprve později? Já v to doufám. Metoda zkoumání nedávné historie je práce na nejistých píscích, málokdo z historiků umění se na toto pole pouští. Raději pracují s ukončenými problémy a mrtvými umělci anebo fungují v roli kurátorů aktuálních výstav, kteří hledí spíše do budoucnosti než do minulosti. Já se pohybuji v zóně mezi. Nevím, proč mě tak vzrušuje nedávná minulost. Komplikuji si svou kurátorskou činnost všemi těmi otázkami kolem historicismu, problémů psaní dějin, ale hlavně nejistotou malého odstupu. Možná je to tím, že nerada chodím po chodnících, ale radši po málo vyšlapaných cestičkách.

Můžeš na závěr shrnout, co se podle tebe na začátku 21. století v umění změnilo? Myslím si, že zásadní posun, který se v tom období odehrál, je opravdu ta mnohem šířeji pojatá forma uměleckého díla. Umělecké dílo funguje odjakživa jako předmět vyrobený z nějakého materiálu a umělci s tímto modelem dál pracují. Překvapuje mě, jak dokáží jednotlivá média dál natahovat. Možnosti, které z konceptuálního hlediska otevřela historická avantgarda a neoavantgarda 60. let, dokázali plně využít. Ta elasticita je prostě neuvěřitelná a myslím si, že Začátek století pro mě potvrdil tuto změnu směrem k aktivitám pojatým nejširším způsobem. To, co dnes dělá Kateřina Šedá, Dominik Lang a celá řada dalších umělců, v sochařství třeba Pavla Sceranková, kdy jejich projekty jsou nesmírně komplexní, kombinují řadu médií a zároveň se dotýkají mimouměleckých aspektů, představují pro mě klíčovou proměnu. Zároveň je oproti nemateriálnosti konceptuálního umění 60. a 70. let a kutilské estetice konce 90. let jasný opětovný důraz současného postkonceptuálního umění na vizuální stránku díla, na jeho prezentaci. Řada děl má podobu aktivit, pro něž ustálené pojmy jaksi nefungují, kombinují konceptuální a performativní prvky, fotografie, video, malbu, ale i objekty a instalaci. Nejlépe pro ně funguje pojem aktivity, ale ten ve slovníku historie umění jaksi zatím nenajdeme. Samozřejmě, že tyto aktivity navazují na vývoj umění ve 20. století a je možné vidět nesčetné spojnice, zároveň se tu ale podle mě opravdu rýsuje začátek něčeho nového. Doufám, že výstava a kniha Začátek století položily základy k hlubší analýze, která určitě přijde.

______________________________________________________________

Začátek století / ZČG: Masné krámy / Plzeň / 4. 5. – 5. 8. 2012

______________________________________________________________

foto: Karel Kocourek, Aleš Loziak

 

 

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.