Mít svůj vlastní vesmír

Není to poprvé, kdy je českému publiku představena osobnost Adolfa Wölfliho, jednoho z nejvíce jmenovaných a skloňovaných umělců v souvislosti s art brut. Rozsáhlá výstava, na které spolupracovala GHMP a občanské sdružení ABCD, nastiňuje vývoj Wölfliho tvorby jak literární, tak výtvarné. O důvodech, které vedly k pořádání výstavy, o osobě Adolfa Wölfliho jako umělce nebo o působivém hudebním doprovodu jsme hovořili s Terezií Zemánkovou, jednou z kurátorek výstavy.

Adolf Wölfli byl českému publiku představen již na výstavě ART BRUT, sbírka ABCD v roce 2006. Nyní je mu věnována monografická výstava v domě U Kamenného zvonu. Jaké jsou ty hlavní důvody, které vedly k uspořádání retrospektivy právě Wölflimu? Úplně poprvé byly v Čechách vystaveny některé kresby už v roce 1998, rovněž U Kamenného zvonu, v rámci výstavy L´art brut – umění v původním (surovém) stavu, kterou připravila Alena Nádvorníková. Vedle českého art brut zde byla prezentována francouzská sbírka L´Aracine, která dnes sídlí ve Villeneuve d´Ascq, a ve které je také zastoupen Adolf Wölfli. V roce 2006 to tedy bylo již druhé představení Wölfliho v rámci výstavy ART BRUT – sbírka ABCD, na které byla prezentována kolekce Bruno Decharma. Hlavním důvodem pro třetí vystavení Wölfliho děl bylo kromě jiného to, že Adolf Wölfli je asi nejslavnějším tvůrcem řazeným do art brut, je jedním z prvních, jehož kresby se začaly sbírat. A navíc je jeden z mála, jehož dílo se dá vystavit takto monograficky, protože se téměř vše uchovalo na jednom místě.

Takže se dá vysledovat nějaký výrazný výtvarný vývoj v kresbě? V porovnání s ostatními určitě, protože většina dalších autorů art brut je hodně monotematická. Wölfliho dílo oproti tomu mělo obrovskou genezi. Začínal u černobílých kreseb, v nichž jsou ještě dobře rozeznatelné konkrétní scény, které korespondují s jeho životem. Potom se realita začíná podřizovat jeho fantazii, a to jak v literárním, tak ve výtvarném slova smyslu. Následně začínají převládat fabulační prvky jako idealizované dětství apod. Do textů vstupují nadbytečné vulgarismy a postupně dochází k celkovému rozpadu reality. Vzniká tak jeho vlastní, paralelní svět, do kterého uniká před svou nešťastnou přítomností. Často si vypůjčuje geografické názvy, které transformuje ve své fantazii. Kresba postupně ustupuje a začíná se objevovat koláž, až se omezuje převážně jen na text. Wölfli pracuje s určitým typem fonetické básně, kde dochází ke zkomolení slabik a slov, což je nejlépe vidět především na Smutečním pochodu, který je poslední, nedokončenou fází jeho tvorby.

Wölfliho dílo má opulentní rozměr, zachovalo se asi téměř vše. Jaký je poměr mezi tvorbou, která zůstala v léčebně, a tím, co se pohybuje mezi sběrateli nebo je umístěno v muzeích a galeriích? Větší část toho, co Wölfli během svého života vytvořil, zahrnuje především texty. Obecně můžeme hovořit o dvou rovinách jeho díla. Tou první, pro něj podstatnou, je jeho celoživotní dílo „Obří stvoření Svatého Adolfa“ rozdělené do 45 sešitů, kam patří např. počáteční opus Od kolébky ke hrobu nebo závěrečný Smuteční pochod. Druhá část tvorby zahrnuje tzv. brotkunst, tedy kresby, které Wölfli vytvářel na prodej. Vlastně díky tomu, že uměleckohistorický zájem o Wölfliho tvorbu začal až někdy v sedmdesátých letech, kdy švýcarský historik umění Harald Szeemann poprvé vystavil celý konvolut jeho díla na Documentě 5 v Kasselu, se jeho sešity udržely pohromadě v léčebně a později v Nadaci Adolfa Wölfliho při Kunstmuseu v Bernu. Kresby na prodej jsou pak roztroušeny častokrát mezi sběrateli. Kromě kreseb na papíře se dochovaly třeba i výtvarně pojednané skříně v léčebně. Bylo by skvělé mít je na výstavě, ale zápůjčka by byla velmi nákladná.

Dal by se v českém prostředí najít podobný tvůrce? Příliš podobností mezi jednotlivými autory obecně není. Můžete objevit nějaký společný rys v tvorbě, ale vždy to bude projev silně solitérní osobnosti. Možná bych zmínila Zdeňka Koška, který žije v Ústí nad Labem a je známý jako „vládce počasí“. Po tom, co u něj nastaly psychické problémy, propadl přesvědčení, že ovládá přírodní živly. Vzhledem k tomu, že mu zmizel „filtr“, který člověk má, aby mohl odlišovat, co je pro něj osobně podstatné a co může vnímat jen periferně, vše pro něj získalo stejnou důležitost. Všechny jevy, každou maličkost, jež se udála, si zapisoval a snažil se v tom vyznat, najít nějaký řád. Kreslil obrazce či diagramy, kde bylo vše zaznamenáno. Právě to, že si vytvořil vlastní realitu, jejímž byl vládcem, zakládá určitou podobnost s Wölflim.

Součástí výstavy jsou kromě kreseb také výňatky z textů, básní. Všimla jsem si, že popisky jsou napsány s pravopisnými chybami, tak jako v originálním textu. Probíhala zde spolupráce s jazykovědci? Ve Wölfliho díle jsou stěžejní právě texty, které jsou směsí bernského dialektu a jeho vlastních neologismů. Jejich část byla již několikrát přeložena do francouzštiny i angličtiny, ale bylo nutné vycházet z německého originálu. Požádaly jsme proto s kolegyní Ivanou Brádkovou o spolupráci Petra Šourka, filozofa a filologa. Jeho překlady byly skvělé, protože je velmi invenční. V podstatě nešlo jen o strohý překlad, ale o přebásnění Wölfliho textů. Proto se v nich objevují záměrné pravopisné chyby. Nejprve jsme přemýšleli o tom, zda je tam opravdu nechat, zda to nebude návštěvníka mást a pochopí, že se jedná o záměr. Stejná otázka vyvstala i při práci na katalogu, kde jsme se všichni shodli, že to asi není příliš relevantní, ale je to prostě Wölfli.

Výstavu doprovází hudba Petra Nikla a Miroslava Černého. Proč právě tito autoři? Myšlenka hudebního doprovodu vzešla od nás jako autorů výstavy, protože v průběhu let vzniklo několik interpretací Wölfliho notových zápisů. Na první pohled noty vypadají spíše jako estetický prvek, ale většinou se dají přehrát a vyplývají z toho poměrně banální polky a mazurky. Otázkou je, zda zápisy někde viděl a opsal, či zda to sám složil. Není navíc patrné, kde zápis končí a začíná, protože podobně jako ostatní tvůrci art brut i on si papír všemi směry otáčel a měl tendenci za každou cenu naplnit celek. Existuje také mnoho volných interpretací jeho notových záznamů. Obrátily jsme se s Ivanou Brádkovou na Petra Nikla, který se nejprve zdráhal, ale nakonec se spoluprácí souhlasil a přizval k ní hudebního skladatele Mirka Černého Provodovského. Nakonec je hudba, kterou můžete slyšet na výstavě, komponována na základě inspirace Wölfliho kresbami. Nejedná se tedy o zhudebnění jeho notových zápisů, ale o nový autorský počin.

Sledujete komentáře či ohlasy k výstavě? Jsou případně nějaké, které vás potěšily nebo překvapily? Nesleduji názory na výstavu nijak systematicky, ale objevují se v podstatě tři typy ohlasů. Někde publikují pouze tiskovou zprávu, pak jsou tu recenze, které jsou většinou pozitivní a je z nich cítit, že autora výstava určitým způsobem zasáhla. Na druhém pólu je například ohlas Pavla Kaliny v Revolver Revue (zde), který se k výstavě a k tématu umění psychicky nemocných vyjadřuje skepticky a reakce na něj uvedená pod pseudonymem Dr. Hirsh (zde). V obou případech je zde prezentován názor, který by bylo možné zasadit spíš do třicátých let dvacátého století, kdy byla ve fašistické ideologii tvorba duševně nemocných považována za degenerovanou.

A jak vůbec vnímáte celkový zájem o umění psychicky nemocných v Čechách? Je dostatečný nebo je to jedno z opomíjených témat? Art brut rozhodně není jen tvorbou duševně nemocných. Nicméně, podle mne opomíjené není. V českém prostředí se o něj začala jako první více zajímat Alena Nádvorníková a jsou tu prakticky asi tři instituce, které se art brut systematicky věnují. Těmi jsou Galerie hlavního města Prahy - ta spolupracuje právě s občanským sdružením ABCD, Muzeum umění Olomouc a v neposlední řadě Severočeská galerie výtvarných umění v Litoměřicích, která se neprofesionální výtvarné tvorbě věnuje už dlouhá desetiletí.

Připravujete v současnosti nějakou novou výstavu či projekt? My jako sdružení ABCD máme nyní pětiletý projekt založený na spolupráci s Muzeem Montanelli, loni jsme s nimi dělali výstavu Anatomia Metaorphosis tří českých autorů a na léto připravujeme výstavu další. To je jedna z našich dlouhodobějších spoluprácí.

______________________________________________________________

Adolf Wölfli: Stvořitel universa / Galerie hlavního města Prahy: Dům U Kamenného zvonu / 22. 2. 2012 – 27. 5. 2012

______________________________________________________________

foto: Tomáš Souček

 

 

Pavlína Doubravová | Narozena 1986, vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě JČU v Českých Budějovicích. V současnosti spolupracuje s Alšovou jihočeskou galerií jako lektorka edukačních programů. Kromě současného umění se zajímá především o meziválečné a poválečné umění a o českou reflexi anglosaské fotorealistické a hyperrealistické malby.