Seda_01

Bylo horké páteční odpoledne a já se vydal z Ostravy do Valašského Meziříčí autobusem nasáklým pachem a těžkým nehybným dusnem. Únava mě zmohla a tak jsem usnul. Vzbudil jsem se s velkou žízní a nervózním očekáváním. Trmácel jsem se za Kateřinou Šedou na její první velkou českou výstavu, která vlastně výstavou vůbec není. Ve skutečnosti je to měsíc a půl trvající, téměř každodenní, více než hodinové setkání diváků s umělkyní v bývalé zámecké kapli.

Těch pět lidí, se kterými jsem po cestě z nádraží mluvil, nic nevěděli ani o Kateřině Šedé, ani o Galerii Kaple. Nakonec jsem se neztratil, ale začínal jsem mít čím dál intenzivnější pocit, že ten den něco velkého překonávám. První výrazný vjem po vstupu do prostoru kaple je ostrá vůně barvy z nově natřených kostelních lavic. Jedinými artefakty jsou po stranách položené katalogy z realizovaných projektů, projektor, počítač a promítací plátno. V neděli prý nepřišel nikdo, ale Kateřině to nevadilo – rozhodla se, že svoje kázání bude důsledně realizovat každý den. „Jsem takový sebemrskač“, prohlásila schovaná za svůj pultík. Je na ní něco uklidňujícího a důvěryhodného. Stejně jako na těch kostelních lavicích, které vás pohltí a poskytnou záhyb klidu a bezpečí.

Kateřina začíná energicky vyprávět o tom, jak nemá ráda označení konceptuální umělkyně a nás sedm posluchačů, kteří jsme se tu sešli, čeká hodinu a půl dlouhá emocionálně vysilující cesta skrze její tolik bizarní a zároveň děsivě přirozené světy. Každý den je tu jiný – nejde o nudnou prezentaci projektů – jde spíše o kazatelský happening. Projekty jsou vybrány se zdánlivou nahodilostí, k čemuž přispívá až dětské nadšení přednášející. Na koncepci vyprávění se však po několika minutách přestanete soustředit, neboť to co se před vámi začne rozvíjet, vás uvězní v přítomnosti a vy ztratíte odstup.

Největším přáním Kateřiny Šedé je, aby se ze svých projektů vytratila, aby dala impuls, vytvořila náročnou síť podivných sociálních vazeb, které pak začnou zviditelňovat zamýšlené i zcela nahodilé výstupy a ona zmizela. Byla stvořitelem bez tváře. A já nevím, jestli to Kateřina ví, ale přesně tohle se tam na kopci v kapli dělo. Přestal jsem ji vnímat. Po na úvod prezentovaném projektu „Nic tam není“, kde Šedá prostřednictvím jemného humoru a paradoxu pracuje s uzavřeností, předsudky a dalšími formami vnější obrany našich křehkých vnitřních světů, jsem v sobě rozpustil nervozitu a nedůvěřivý odstup. „Je to jedno“ bylo nemilosrdné. Tiše schoulený v bílé kostelní lavici jsem cítil, jak emocionálně zranitelným a bezprostředně otevřeným jsem se pro tu chvíli stal.

Šedá zmizela, zůstal jen svět chvějící se přítomností skutečností, které v sobě skrývají tolik protikladů. Zhruba ve chvíli, kdy přišel na scénu babiččin vlčák trápící se majitelčinou smrtí, pes který přestal páchat pomalou sebevraždu hladem až po obnovení navyklého stereotypu (každé ráno mu rodiče Kateřiny Šedé chodili pouštět rádio, odpoledne televizi – přesně tak jak na to byl zvyklý), jsem prožil podivný stav. Bez možnosti odstupu jsem zažíval svět v celé jeho metafyzické hrůze a nádheře zároveň. Břicho a hruď mi svíralo napětí a do očí se mi draly slzy. Přišla děsivá únava, ale já se nemohl přestat dívat a poslouchat. Kateřina v tu chvíli zmizela, ale přitom – jako dobrý kazatel – tvořila vymezení toho všeho. Ten den jsem se nestal člověkem, jenž pláče před obrazy, ale člověkem, kterého rozplakalo konceptuální umění.

Šedá označení svého díla pojmem „konceptuální“ nemá ráda. Je však možná nejkreativnější představitelkou této umělecké formy u nás. Její konceptuální projekty (či sociální intervence) jsou srozumitelné pro většinu zájemců o současné umění. Nestává se, že by někdo řešil formu realizovaných projektů, řešil, zda se tu jedná o umělecké dílo. Nenajdete tu nesrozumitelnost, teatrálnost ani odtažitost. V některých případech sociální intervence této umělkyně hraničí až se sociální prací – zejména u zmíněného projektu „Je to jedno“, kdy hlavním cílem bylo aktivizovat Kateřininu babičku a vytrhnout ji z její touhy zemřít. Existuje však jeden důležitý aspekt, který tyto projekty svou podstatou udržuje ve světě umění – a tím je moment absurdity, paradoxu a nelogičnosti. V určité obecné umělecké a lidské rovině má dílo Kateřiny Šedé mnoho společného s dílem Františka Skály ml. Také jemu se totiž povedlo zprostředkovat vnímatelům umělecké médium, které bývá často chápáno jako komplikované a divácky odtažité. U Skály je to ready-made a u Šedé právě koncept.

Na nádraží jsem si koupil bagetu, broskvový ledový čaj a odjel pryč. Odjel z malého města, uvnitř kterého se skrývá mimořádně životaschopná výstavní instituce: Galerie Sýpka a Galerie Kaple. Starají se o ni galeristka Vlasta Červenková a kurátor Leszek Wojaczek a dělají to tak dobře, že mě přinutili absolvovat tuto téměř barokní pouť, na kterou nikdy nezapomenu.

Martin Drábek
Autor je historik umění a učitel na SUŠ Ostrava

______________________________________________________________

Kateřina Šedá: č14 / Galerie Kaple / Valašské Meziříčí / 5. 5. – 15. 6. 2012

foto: Michal Hladík

 


Článek zatím neobsahuje žádný komentář.

Komentáře nejsou povoleny.

Artalk doporučuje