RE: Kurátor jako prostředník mezi světy

Reakce náměstka generálního ředitele NG Nikolaje Savického na rozhovor s Edith Jeřábkovou.

Nikolaj Savický: Národní galerie v Praze je muzeem, a to ze zákona

V pondělí 7. května 2012 zveřejnil Artalk.cz rozhovor Filipa Jakše s kurátorkou Edith Jeřábkovou, nazvaný Kurátor jako prostředník mezi světy (zde). Z rozhovoru bohužel vyplývá, že ani tazatel, ani kurátorka nemají základní informace o právní formě, účelu či definici Národní galerie v Praze. V interview položil Filip Jakš Edith Jeřábkové otázku: „Nemáte dojem, že se z Národní galerie stalo muzeum? Já mám někdy pocit, jako by to byl skleník, který uzavírá ani ne současnost, ale před-současnost. Jako by v něm současné umění fungovalo proto, aby ho bylo možno historicky ohraničit.“ Jak vyplývá z kontextu, Filip Jakš to sice mínil jako výtku, ale nechtěně složil Národní galerii v Praze znamenitý kompliment. Jeho pocit mu totiž napovídá, že Národní galerie v Praze dělá přesně to, co je jejím účelem, a to je dobře.

Z Národní galerie se muzeum nestalo, Národní galerie byla jako muzeum založena. Nepřímo to vyplývá už z formulace z dosud platného zákona č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze, v němž se praví, že Národní galerie „je státní ústav, jehož úkolem je odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti.“ Přímo tuto skutečnost konstatuje mnohem modernější právní norma, totiž zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy, v znění pozdějších předpisů. Ten definuje veřejné galerie, spadající do jeho působnosti, v ustanovení § 2, odst. 3, větou: „Galerií je muzeum specializované na sbírky výtvarného umění.“ Z definic, obsažených v zákoně č. 122/2000 Sb., vychází také Statut Národní galerie v Praze, vydaný Ministerstvem kultury České republiky v roce 2003 a několikrát novelizovaný, naposledy 29. dubna 2011.

Statut Národní galerie v Praze v platném znění konstatuje, že „Národní galerie v Praze získává, shromažďuje, trvale uchovává, eviduje, odborně zpracovává a zpřístupňuje veřejnosti sbírky muzejní povahy, provádí základní výzkum, aplikovaný výzkum nebo experimentální vývoj týkající se sbírky muzejní povahy a sbírkových předmětů a prostředí, z něhož jsou získávány sbírkové předměty, a šíří výsledky výzkumu a vývoje prostřednictvím výuky, publikování, muzejních výstav a muzejních programů, metodiky nebo převodu technologií.“ Omlouvám se za obsáhlý citát, ale vzhledem k tomu, že se dokonce i na odborných webových stránkách může objevit vážně míněný dotaz, který jsem citoval výše, pokládám toto vysvětlení za nezbytné. Národní galerie tedy skutečně je muzeem, které se jen z jisté části věnuje, a to v souladu se svým statutem, současnému umění.

Obdobně zavádějící je také odpověď kurátorky Edith Jeřábkové, která v citovaném rozhovoru tvrdí, že „není vůbec definovaná koncepce Národní galerie, není definovaný status, to je ten důvod, proč působí staticky.“ Status Národní galerie v Praze je v přísném slova smyslu podrobně dán výše zmíněnými zákony. Ve volnějším významu pak status Národní galerie v Praze předurčují více než dvě století její existence. Instituce, jejíž přímá předchůdkyně byla založena v roce 1796, instituce, o níž se jako o „národní galerii“ hovoří a píše od roku 1845 a která je ve své dnešní podobě založena zákonem z roku 1949, má přirozené právo na určitou dávku zdravého konzervativismu. V jedné věci je však třeba dát paní Edith Jeřábkové za pravdu, a to ve chvíli, kdy o Národní galerii prohlašuje, že „neplní správně ani tu funkci muzea, například prezentace stálých sbírek by chtěly novou koncepci – alespoň co se týká Veletržního paláce.“ Část stálých expozic Národní galerie v Praze skutečně neodpovídá požadavkům dnešní doby. U kořenů této situace je především souběh dvou okolnosti: průběžného snižování veřejných výdajů na kulturu v posledních letech a zanedbání koncepční práce v minulosti.

Proto se generální ředitel při zpracování závazné koncepce rozvoje Národní galerie v Praze opřel nejen o zkušenosti a znalosti jejích odborných zaměstnanců, ale také o konsensus špičkových odborníků z dalších pražských i mimopražských muzejních, galerijních a akademických institucí. Již v listopadu loňského roku ustavil pracovní skupinu pro stálé expozice, které dal jako výchozí úkol při zvážení všech okolností a se znalostí charakteru jednotlivých sbírek a objektů, jimiž Národní galerie v Praze disponuje, navrhnout optimální umístění stálých expozic na dalších pět až deset let s perspektivou jejich další dlouhodobé udržitelnosti. Tato pracovní skupina předložila 26. března 2012 generálnímu řediteli Národní galerie v Praze výchozí doporučení, z něhož bude Národní galerie vycházet při zpracování střednědobé koncepce; toto doporučení nyní zveřejňuje (zde). Zároveň Národní galerie v Praze zahájí řadu veřejných odborných diskusí, jejichž témata a termíny zveřejní v nejbližších dnech.