Kintera_06

Recenze

Polovina velkolepého environmentu?

Výstava Krištofa Kintery v GHMP se chýlí ke konci. Trochu záměrně jsme se v průběhu jejího trvání vyhýbali rozhovorům i větším recenzím, zvláště z toho důvodu, že bylo možné si je přečíst téměř ve všech denících i společenských časopisech. Jako připomenutí jejího závěru přece jenom přinášíme text Dušana Brozmana, který se odvážil mírně kritického postoje: „Kinterova retrospektiva v GHMP vyústila do velkolepého environmentu. V tom je její velká síla. Může se v ní skrývat i malé selhání?“ ptá se Brozman na úvod. Pro ty, kdo výstavu již minimálně dvakrát viděli a intenzivně sledují, co se o ní napsalo, je četba prvních tří částí textu nepovinná, i když se tak ochudí o pár autorových postřehů.

Zboží
Vstoupíme masivními dveřmi, které nám, nezávisle na tom, co se za nimi odehrává, dávají pocítit vážnost této instituce, a… ocitneme se v samoobsluze nahuštěné zbožím. Atmosféra je okamžitě veselá a směšná: některé ceny jako za socialismu (za zboží po záruce), ručně psaná upozornění na kartónech z krabic připevněná lepícími páskami na ledničky – jako ve vietnamských obchodech. Vešla se sem i paleta, na které je – podobně jako balení rýže – naložená část nákladu Kinterovy monografie. V prostředí, v němž je fiktivní prodejce schopný najít i kouty pro prázdné škatule a pro odpad, nejvíc překvapují dvě dámy a pán, kteří za původním pultem GHMP prodávají lístky na výstavu, katalogy, Zbojnické bílé víno, prášek do těsta, Zero Colu a mnoho jiných věcí z regálů.

Vpravo od dveří, za skleněnou stěnou, která vede do „regulérní“ části výstavy, najdeme do rohu naházenou kopu brambor, z níž vyrůstají Kinterovy bramborové postavy (Máme na to). Každým dalším krokem je návštěvník svědkem další přeměny zboží na artefakt, ať už u Spotřebiče s neznámou funkcí, který se na dokumentární fotce sluní ve výloze vedle žehliček a vařičů na vodu, nebo u geniální, aktuální a významově nevyčerpatelné alegorie Střet zájmů, kde do vysavače zavrtaná vrtačka čas od času se strašným hlukem rozvrtá, či u nature morte ve formě vlastních zarámovaných a polorozbalených prací na papíru, které působí, jako bychom se ocitli u galeristy Jiřího Švestky v jeho skladě.

Vietnamský obchod tedy není jen vtipným zahájením a už vůbec ne intelektuálním a samoúčelným remakem tak častých ready madeů tohoto druhu. V obchodě se skrývá základní téma Kinterovy retrospektivy: zboží, galerijní provoz, sklad, výroba. Vedle humoru a sarkasmu je ale i všudypřítomná poetika oživených až bouřících se věcí, jak na to upozornila Milena Bartlová (zde).

První část
Galerie má dvě identická křídla propojená širokou chodbou. Na začátku se nachází zmíněný obchod, z něhož skleněnými dveřmi vkročíme do první části výstavy. Kinterovi se v ní podařilo to, co jen málokterému současnému českému umělci: pojmout monumentální prostor jako souvislý environment, kde každé vystavené dílo vnímáme jako část většího celku. Díla navzájem propojil: například zmíněné bramborové figury s úvodním obchodem, anebo stádo jelenů, vytvořené z mobilních pozinkovaných zátaras (Ráj hned teď), mezi které vystavil další artefakty.

Environmentální charakter dosáhne svého vrcholu ve dvou velkých, zatmavených sálech prvního křídla. V jednom leží na podlaze obrovský, ze starého městského osvětlení složený lustr, jakoby kotva anebo ztroskotanec. V intervalech se zapíná, svítí intenzivním žlutým světlem a zase umírá (Mé světlo je tvé světlo), a současně se vypíná a zapíná studené neonové galerijní osvětlení. Ze stropu neustále zlověstně syčí maličký modrý blesk (Už to začíná), z plechového sudu uniká pára (Svatý duch vypuštěn) a z vedlejší místnosti už na nás na plné obrátky vříská špatně naladěné rádio, před kterým bubnuje opilý čert (Špatné zprávy). Jdeme dále sousedními kójovými prostory, překvapíme vrtačku ve vysavači, do toho zaznívá z odhozeného megafonu Lásko, bože lásko a buchot hlavy do zdi (Revoluce).

Nelze vyjmenovat všechno, co se tu na všech smyslových úrovních odehrává. Málokdy jsem zažil tak velkolepou alegorii zkázy, na kterou bych se s takovou chutí, zábavou ale i hrůzou díval! A ty názvy k dílům! Ještě že se Kintera nestal art directorem a doufejme, že marketingoví kreativci jeho poetiku příliš brzo nevykuchají.

Druhá čast
Nazpět přes obchod/kasu a napravo se otvírá druhá část výstavy. Dva velké prostory jsou tentokrát vysvícené sterilním neměnným světlem. Najdeme tu vyváženou, dalo by se říci galerijní, výstavu Kinterových objektů. Environmentální charakter se vytratil, sem tam jeden objekt něco zabrblá (Větší problém, než máš ty), druhý něco kecá (Chápu, chápu, chápu) a třetí se roztočí (Trůn). Čtvrtý, pátý a všechny další stojí odcizeně vedle sebe. Život z této části vyprchal.

Jdeme dále chodbičkou s šesti přilehlými kójemi. Podél déjà vu v podobě rozbouraných sádrokartonových stěn a objektů smutně připomínajících velkolepou alegorii prvního křídla se dostaneme do skladového zátiší zmiňovaného v úvodu. Za ním vidíme malou výstavku podobných prací, tentokrát jaksepatří zavěšených na stěně, ve dvou řadách nad sebou. Na konci, před šatnou, vkročíme do „ateliéru“, místnosti vytapetované Kinterovými kresbami, návrhy, pracovním nářadím jako např. kanistry Regular Fog a s patřičným nepořádkem na podlaze, který podtrhuje na zemi umístěný monitor s dokumentem o umělci.

Resumé
V tiskové zprávě kurátora Karla Srpa (zde) se dočteme: Výstava je tak rozdělena do dvou komplementárních částí. Temněji a existenciálně laděné „dark side“, v níž se autorův nepostradatelný humor transformuje do dekadentně sarkastického komentáře, a lehčeji pojaté části, jež výrazně otevřeněji komunikuje s divákem, přičemž se snaží reprezentativně představit všechna stěžejní období i náměty Kinterovy tvorby.

Pochybuji, že by díla v druhé části výrazně lehčeji komunikovala s divákem. O tom se ostatně může každý přesvědčit sám: stačí si jen všímat ostatních návštěvníků. Toto pozorování je mimochodem nezapomenutelným, nesmírně obohacujícím vedlejším produktem celé výstavy. Znásobuje totiž její atmosféru, v první části pořádně, ve druhé, podle mne, o něco méně.

Koncepce této druhé části, hlavně dvou velkých sálů, vyvolává zajímavé otázky. Tady vystavené práce jakoby – v kontrastu k celé první části – postrádají na významu, ztrácejí svoji funkci, svou energii, svoji auru. Přehnaně řečeno, působí v kontextu výstavy podobně, jako bychom přemístili Kinterův pomník sebevrahů (jedná se o otočené městské osvětlení svítící nahoru) z pod Nuselského mostu na zelenou louku.

Došla Kinterovi v obrovském prostoru Městské knihovny síla a učinil Srp výrokem o komplementaritě z nouze ctnost? Jak by ale vypadala výstava, která by byla celá pojatá jako dark-sideový environment? Anebo si naopak cvičně představme všechno vystavené klasickým galerijním způsobem. Necítili bychom se v prvním případně znásilněni a obsahem zhnuseni a v druhém unuděni monotonií?

Srp píše: Jedním z vnitřních motivů Krištofa Kintery je přecházení mezi realitou a zdáním, pohyb na hranici, kdy se předmět může jevit jednou jako účelový, podruhé jen jako estetický artefakt. Součástí tohoto dynamického napětí jsou i umělecká díla, třeba autorovy kresby, jež mohou být rozvěšeny na zdech obvyklým galerijním způsobem, nebo naopak ponechány ledabyle opřené, přes sebe navrstvené a polozabalené v bublinách. Jde o dvě protikladné možnosti vystavení, ve kterých autor zpochybňuje i význam vlastní práce.

Nepojal Kintera výstavu podstatně monumentálnějším způsobem než Srp naznačuje? Netvoří dva velké sály také velkolepý envinroment a ready made, nenavazující na motiv obchodu ve smyslu umělecké tvorby jako galerijního zboží? Tři poslední kóje expozice (sklad zarámovaných, v bublinách zabalených prací, výstavka těchto zarámovaných prací a konečně „ateliér“) by to mohly potvrdit. Tím pádem by se dala celá druhá část číst jako alegorie, tentokrát ale alegorie současného umělce v kontextu uměleckého provozu. U tohoto orchestrovaného shromáždění artefaktů by se jednalo o sebezpytný a zase tragický pohled (umělce, organizátora, podnikatele na vlastní riziko, producenta zboží, správce skladu) tentokrát však do vlastního zrcadla. Do toho také zapadá, jak silně kontrastuje ten maličký „ateliér“ před šatnou, tento autoportrét, toto privatissimum s předloženými alegoriemi obchodu, společenské zkázy a mrtvého šoubyznysu.

Kintera v této své symbiotické úloze umělce-scénografa (toho, kdo vytváří environment) a režiséra vydává to nejlepší. Co když ale uspořádaní objektů ve velkých prostorech druhé časti nemá byt chápáno jako zde popsané velkolepé podobenství?

Dušan Brozman
Autor je historik umění a kurátor

______________________________________________________________

Krištof Kintera: Výsledky analýzy / GHMP: Městská knihovna / Praha / 29. 2. – 13. 5. 2012


Článek zatím neobsahuje žádný komentář.

Komentáře nejsou povoleny.

Artalk doporučuje