Hrej si, tu máš baterku!, pobízela diváky Galerie Laboratorio, z jejíž iniciativy se ve čtvrtek 26. dubna konala akce Máme otevřeno. Sousední holešovické galerie vyzvala k tomu, aby na jeden den zrušily vstupné a sestavily speciální program. Sama se postarala o jeden z nejzajímavějších – nechala návštěvníky, ať si ve ztemnělém bludišti zchátralých městských lázní posvítí na současné české umění.

Kolem onoho paláce ze třicátých let jezdí každý, kdo se v Praze žene po severojižní magistrále. Památkově chráněný objekt s adresou Bubenská 1 je železobetonovým srdcem, které svírají dopravně nejvytíženější tepny v hlavním městě. Avšak málokdo z těch, kdo po nich denně projíždí, tuší, co v sobě tenhle velkorysý pomník funkcionalismu schovává. Za první republiky v budově našly domov Elektrické podniky, pod něž spadal provoz elektřiny a také městská doprava. Závod si své zaměstnance hýčkal téměř po baťovsku – k jejich potřebám sídlila v komplexu pojišťovna, řada lékařských ordinací, drážní škola, jídelna a v suterénu, do nějž se sjíždělo páternostery, existovaly léčebné lázně. Dnes v budově kvasí zejména tvůrčí život: na sedmi podlažích fungují čtyři desítky uměleckých ateliérů i designérských a architektonických studií, před rokem tu kurátorky Klára Ulrichová a Jolanta Trojak navíc otevřely galerii Laboratorio. Upozornily na sebe zimní přehlídkou Kolaboratorio vol. 1, jež měla podobu tolik populárních pop-up výstav – akcí, které se náhle a krátce zjeví na obzoru veřejného života, aby po nich za pár dní zůstal jenom oblak zvířeného prachu.

Ani druhé Kolaboratorio se v domě Elektrických podniků nezdrželo dlouho. Výstava byla tentokrát součástí galerijního večera Máme otevřeno, kterého se zúčastnilo patnáct holešovických institucí. V souladu s názvem akce měla budova bývalého ústředí otevřeno v místech, kde běžně otevřeno nemívá – návštěvníci se dostali do rozsáhlého, jindy nepřístupného podzemního labyrintu neudržovaných lázní. Zpustošené místnosti, v nichž si řidiči prvorepublikových tramvají kdysi chladili namožená předloktí a rehabilitovali své tělesné schránky v rašelinových koupelích, se proměnily v improvizovanou galerii. Třicítka současných umělců do ní schovala díla vytvořená na míru těmto prostorům. Zatímco některá komunikovala s duchem místa, jiná reagovala na architekturu stavby nebo tematizovala někdejší účel ozdravovny.

Nedávný absolvent pražské AVU Tomáš Jetela, z jehož obrazů jako by vystupoval démon Oskara Kokoschky, pověsil na omšelou kachlovou zeď olejomalbu nazvanou Po koupeli, na níž nestydatě roznožená figura posedává na okraji vany. Jeho spolužák Marek Číhal reagoval velkým, modře zářícím plátnem zobrazujícím jakési šťastné lázně zútulněné květinami, vínem a ovocem. K médiu malby sáhla i Zuzana Ondroušková z VŠUP. Představa prostorů, po nichž se kdysi lidé pohybovali nuceně a dobrovolně zároveň, ji svedla k vytvoření abstraktních obrazů schovaných v jedné ze ztemnělých léčebných komor. Podobné téma ve svém díle zpracoval také umělec Stanislav Zámečník – jeho instalace s názvem Cukr a bič komentovala představu místa, kde zaměstnanci nechávali chlácholit svá prací bičovaná těla pečujícími procedurami. Vtipný objekt sestával z mechanicky se otáčejícího ručníku, nad nímž visela černá vlajka opatřená znakem elektrického blesku poskládaného z kostek cukru. Humor nechyběl ani konceptuálnímu umělci Davidu Helánovi, jehož jméno viselo nad hromádkou toaletního papíru poskvrněného barvou. Autor mohl reagovat nejen na myšlenku očisty těla, jež v minulém století místo prostupovala, ale zejména na všudypřítomnost toaletních míst a bidetů, porůznu zejících z polorozbořených zdí léčebny.

Na nostalgickou vlnu vzpomínání lázně dostaly mladou malířku Janu Vojnárovou. Její nástěnná koláž připomínala skládačku, kterou si ze střípků paměti dává dohromady dávný duch zaměstnance Elektrických podniků. Tvořily ji staré fotografie z rehabilitačních pobytů a dovolených, zažloutlý seznam rekreantů, výstřižky z časopisů a obrázky evokující odpočinek a konejšivé šplouchání vody. Za rozvrzanými dveřmi jedné z nepoužívaných kabin na převlékání pak mohli návštěvníci najít dílo Anny Gutové a Gabriela Fragnera, studentů opavského Institutu tvůrčí fotografie a laureátů fotografické soutěže Frame 011. Po stranách budky a za starým zrcadlem byly nalepené či zastrčené polaroidové fotografie, na nichž se autorská dvojice stylizovala do postav, jež se v šatně právě strojí či odstrojují.

Bez odezvy však u tvůrců nezůstala ani představa sanatoria jako úzkostného místa, kde by se (při řádně povolené fantazii) mohla idea uzdravování zvrátit ve svůj pravý opak. Konceptuální umělec Tomáš Svoboda, jenž ve svých instalacích často pracuje s textem, rozvěsil na hliníkový drát papíry formátu A4 – na každém z nich odhalil část zpovědi muže, který v anonymním nemocničním zařízení prožívá při plném vědomí svou vlastní pitvu. Touha znát jeho osudy vodila návštěvníky napříč sterilně prázdnou místností do klaustrofobické výtahové šachty, kde výpověď končila. Atmosférou tajemna oplývala také instalace fotografa Libora Fojtíka. Autora oslovil osamocený a temný sprchový kout, který nechal obrůst popínavými rostlinami. Jeho zadní stěnu pak polepil fotografií zšeřelého lesa, uprostřed nějž stojí nahá dívka, jež si zakrývá oči. Diváky tak při bloudění chodbami potkal tísnivý výjev zahalený do modrého oparu v tom odstínu, jaký mají podzimní mlhy těsně nad ránem.

Našli se však i tvůrci, kteří se rozhodli vést umělecký rozhovor jen s tím kouskem prostoru, který je při návštěvě podzemních prostorů zaujal. Fotograf a absolvent VŠUP Michal Šeba našel na jedné z kachlových zdí ideální místo pro vystavení rozměrné fotografie, na níž před dvěma lety zachytil vydlaždičkovanou stěnu v kuchyni lisabonského imigračního centra. Fotografii vyvolal, rozřezal podle jednotlivých dlaždic na bezmála 600 kousků a jeden po druhém je vylepil na skutečné dlaždičky v lázních. Tak se mu povedlo přenést zeď z lisabonského domu do prostoru lázní v přesném poměru jedna ku jedné. Obraz byl tak autentický, že se před ním řada méně všímavých návštěvníků ani nezastavila – v domnění, že pouze prochází kolem běžné kachlíkové zdi.

Právě vnímavost diváků však určovala, kolik si který z nich z výstavy odnesl. Jednotlivá umělecká díla jako by si totiž s návštěvníky hrála na schovávanou. Každý příchozí získal mapu lázní, baterku a bojový úkol projít podzemní prostory a umění v nich aktivně objevovat. Přitom se často dostal do nejednoznačné situace – ne každá zpustlá zeď rezonovala s jeho uměleckým cítěním a naopak, ne vše, co mělo popisek, se hned tvářilo jako výsledek umělecké tvořivosti. Mohla za to skutečnost, že umělecké artefakty, místo toho aby se fetišizovaly v galeriích, žily ve skutečné symbióze s prostorem, pro nějž byly vytvořené. Číhaly mezi obnaženými trubkami, zírajícími otvory, opotřebovanými zrcadly, zažloutlými dveřmi a rozbitými kachlemi, na nichž zůstaly prvorepublikové suvenýry v podobě nápisů jako „Za odložené věci se neručí“ nebo „Zachovejte ticho!“.

V ozvěnách podzemních chodeb bylo slyšet kde co, ticho však málokdy. Návštěvníci korzovali tam a nazpátek, a když u prohlíženého objektu nalezli jméno autora a název díla, vítězoslavně svolávali zbytek výpravy, že „tady našli umění“. Ne každý se dokázal vnitřně ztotožnit se všemi vystavenými objekty a ne každý měl pocit, že tuhle hru na schovávanou vyhrál. Jako by zapomněl, že umění už dlouho nemá podobu pouhého estetického zážitku, nýbrž, že je předmětem zkoumání, které se stalo předpokladem výtvoru. Snad od umění není příliš troufalé, když podobně zkoumavý přístup vyžaduje i od svých diváků. Alespoň na ten jeden večer v roce, kdy galerie hlásí: Máme otevřeno.

Kateřina Hanáčková
Autorka je studentkou Institutu komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK

______________________________________________________________

Kolaboratorium vol. 2 / Galerie Laboratorio & galerie m.odla / Praha / 26. 4. – 29. 4. 2012

______________________________________________________________

foto: Martin Janas