Porazit subjekt prostoru

Luděk Rathouský a Jiří Franta se společnou výstavou představili poprvé před necelými dvěma lety. Jmenovala se Strach bílého muže a nyní na ni autoři nepřímo navazují v Domě umění v Opavě. Výstava Objekt poráží subjekt odráží tvůrčí i ideový posun umělců, jež ovšem spolu i nadále navzájem souzní. Řešila-li výstava Strach bílého muže současnou nejistotu v rámci vnějšího světa, Objekt poráží subjekt se obrací do univerza vnitřního, symbolického.

Samotný název je inspirován úryvkem z textu filosofa Ladislava Šerého: „Objekt lze interpretovat až tehdy, pokud si na něj subjekt udělá místo, pokud je schopen a ochoten přijmout zprávu o jeho existenci, povaze, účelu. Současně tak subjekt utvrzuje svou imaginární integritu a identitu, vymezuje své hranice a snaží se o jejich rozšíření. Touha po rozšiřování hranic jej však nakonec vede k hranicím jiného a k jejich uznání. Reprezentace sebe sama naráží na jiné reprezentace.“ Jaký je tedy vztah subjektu a objektu? Poráží subjekt sám sebe či je poražen objektivní realitou, vůči které se vymezuje? Franta s Rathouským volí druhou možnost – objektivní podstata předmětu (obrazu) zde vítězí. Funkce objektu poráží subjekt obrazu.

Takzvaná Sloupová síň opavského Domu umění není pro vystavování současného umění příliš ideální (přestože objekt prodělal rekonstrukci na galerijní prostory). Jedná se o jakýsi ochoz s jednou větší, víceméně celistvou, místností. V tomto smyslu bylo tedy pro autory důležité porazit samotný subjekt prostoru. Pro expozici zvolili originální instalaci, jejíž symbolika přímo navazuje na název. Závěsný obraz jako objekt ztrácí svou původní způsob existence – totiž být zavěšen. Rathouský a Franta z obrazů vytvořili jakési konstrukce v podobě židlí, kresby rozprostřeli na podlahu, plátno zavěsili jako oponu. Na rozdíl od Strachu bílého muže, kde změnili dimenze výstavního prostoru, na Objekt poráží subjekt autoři změnili dimenze děl jako výstavních artefaktů.

Tato specifická instalace jakoby upřednostňovala subjekt vystavených děl před potřebami diváka. Obrazy-objekty k němu stojí zády, některé jsou umístěny tak, že je téměř nelze spatřit. Divák si cestu k dílu musí najít nejen v symbolickém, ale i fyzickém smyslu slova. Umění se na výstavě stává běžnou součástí spotřeby, respektive se přeměňuje ve spotřební předměty – socha slouží jako věšák na kravaty, kresby jsou zaměnitelné s dlaždicemi. Přesto jsou paradoxně neužitečné – na židle se nelze posadit, nesplňují svou primární funkci ani jako nábytku, ani jako obrazu. Jediným předmětem s mimikry zařazení do běžného života jsou tak paradoxně židle z Rathouského obrazu Diagnóza.

Výstavou Strach bílého muže se tematicky vinula linie historického kontextu a dějinné příčinnosti. Tuto linku sledujeme v Opavě ještě ostřeji. Rathouského vstupní obraz Praha – Berlín vizuálně připomíná čárový kód. Kód, pod kterým čteme významy jednotlivých děl. Kód, za nějž můžeme považovat i jakési hypertextové popisky jednotlivých děl, rozložené na jednotlivé znaky. Kód, který potřebujeme, abychom si uvědomili kontext vlastní historie. Frantovy historizující busty, Rathouského malby podle gotických mistrů, až totalitní estetika centrální místnosti vyvolává svíravý pocit nemožnosti uniknout své determinaci příslušnosti k vlastní kultuře. Nejedná se ale o nějaké memento, spíše o náš pohled na historii a nakládání s ní. Může být historie konzumní? Konzumní ve smyslu objektu konzumu či předmětu obchodu? Rathouský s Frantou dokazují, že nikoliv. Historie je konstanta a nedá se zprofanovat postmodernou. Dějiny jsou součástí naší přítomnosti.

______________________________________________________________

Luděk Rathouský a Jiří Franta: Objekt poráží subjekt / Dům umění Opava / Opava / 15. 3. - 29. 4. 2012

______________________________________________________________

foto: Kuba Kožiál

 

Kateřina Štroblová | Kateřina Štroblová je kurátorka a teoretička současného umění. Působí jako asistentka na Katedře teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity a jako kurátorka galerie GAFU.