Expozice s otevřeným koncem

Ředitel GAVU v Chebu Marcel Fišer a kurátor Ondřej Chrobák představili začátkem dubna výsledek svojí práce na nové podobě prezentace chebské sbírky moderního a současného umění. "Myslím si, že v Chebu je patrný posun od toho, jak se vystavují expozice v regionálních muzeích, kde zpravidla druhá polovina století zadrhne na konci čtyřicátých let obsáhlou prezentací Skupiny 42, utopí se v krotkém modernismu a imaginativních projevech let šedesátých." říká v rozhovoru o přípravě výstavy Ondřej Chorbák.

Rozumím tomu dobře, že příprava nové expozice moderního a současného umění v Chebu je vlastně jedním z prvních hmatatelných výstupů Metodického centra, které vedeš v Moravské galerii v Brně? To je do jisté míry souhra náhod. Ve chvíli, kdy mě oslovil ředitel Galerie výtvarného umění v Chebu Marcel Fišer, jsem ještě v Moravské galerii nepracoval. Nicméně během krátké chvíle přišla nabídka od ředitele MG Marka Pokorného. Koncipování Metodického centra bylo od začátku postaveno také na základě hledání partnerů nebo institucí, které se budou chtít na jeho činnosti podílet. Vyhovuje mi, že práce v Chebu bude reálně vidět: nové strategie, pokud nejsou vystaveny, tak jsou často dost abstraktní teorií, kterou je nezbytné pokud možno rychle prověřit.

Mluví se o tom, jestli stálé expozice mají svůj význam a zda by neměly být nahrazeny dlouhodobými výstavami, či alespoň zda by některé jejich části neměly být pravidelně obměňovány. Jaký je v tomto ohledu tvůj přístup? Musí se zvážit i takové věci jako celková návštěvnost, atraktivita místa, peníze, se kterými se hospodaří, sbírka, kterou daná galerie vlastní, a její zaměření. Vezmu si za příklad konkrétní situaci v Chebu. Zde jsme chystali prezentaci zahrnující období od počátku 20. století do současnosti. Už ze samostatného principu zde nelze hovořit o stálé expozici, protože pokud projekt zahrnuje otevřený konec, tak expozice logicky zastarává. Každý rok se propadá o rok hlouběji, už nezaznamenává ten stav, který měla původně zaznamenávat. Na to je třeba průběžně reagovat.

Šlo mi spíše o to, že mnohé stálé expozice ztrácejí po nějaké době své diváky. To jistě, ale pak existují expozice některých sbírek, které jsou kompaktní, a které, když se vystaví, tak je to v pořádku. Myslím si, že není třeba se za každou cenu nutit každé dva roky něco změnit. Když někde existuje kompaktní historická sbírka, tak je škoda na ní předvádět konceptuální cviky. Pro přilákání publika považuji za vhodnější vymyslet doprovodný program, nebo hledat souvislosti daleko jemnější, než že by se musela každá expozice každé dva roky přeinstalovat. Ale samozřejmě u sbírek v muzeích jako je galerie v Chebu cítím ze svého pohledu větší problém v tom, že sbírka není kompatibilní s tím, co nás dneska zajímá.

Co tím myslíš? Je to dáno tím, že všechny krajské galerie vznikaly ve stejné době, takže mají sbírky stejných autorů, dokonce od nich často i velmi podobná díla. Je z nich cítit snaha o standardizaci, o celkové pokrytí, které už dneska nemá smysl. Navíc z nejrůznějších příčin neprošly, až na výjimky zásadní transformací. Ten hlavní úkol, který jsme se snažili s Marcelem Fišerem vyřešit, byl, jak takovouto sbírku vystavit dlouhodobě a jak ji současně se vrátit do hry v rámci provozu celé instituce v návaznosti na její další aktivity. Za účelem této expozice se muselo například obnovit přemýšlení o akvizičním programu, který by sbírku nějakým způsobem dovytvářel, ale přemýšleli jsme i o doprovodném programu, o lektorských programech a tak dál. A tím nejtěžším úkolem bylo vymyslet, jak sbírku vystavovat. Expozice se nachází v prvním patře bývalé barokní radnice, což byl původně reprezentační prostor, kterému dominuje štukový strop, velká okna a sloupy a strašně málo zdí, na kterých by se dala díla prezentovat.

Dobrá. Zajímalo by mě tedy, jak jste se s jednotlivými problémy vypořádali. První otázka z tohoto okruhu se týká toho, zda se držíte chronologického řazení? Expozice se odehrává ve dvou prostorách oddělených schodištěm a prostor vytváří linku, která vede přirozeně časem. V první části uvidíte české umění od roku 1900, respektive přes první projevy Osmy, které v tomto případě reprezentuje především Emil Filla, až po rok 1945. Avantgardní výboje dokumentují obrazy Toyen, Jindřicha Štyrského nebo Františka Foltýna. Tato část expozice by měla být stabilní, protože akviziční politika nasměrovaná na klasickou modernu nebo avantgardu je mimo realitu chebské instituce. Když nějaký obraz stojí 15 miliónů, což je víc než celoroční rozpočet galerie se vším všudy, tak se asi nedá očekávat, že si takový obraz může koupit. I když například nedávno dražený Fillův Utěšitel by se sem náramně hodil. Jiný případ by byl, kdyby někdo v budoucnu odkázal chebské galerii svoji sbírku, to by mohl být zásadní impulz, který by měnil situaci.

A ta druhá část? Ta je věnována umění od roku 1945 po současnost s tím, že ve sbírce chyběly výrazné věci charakteristické pro 80., 90. léta i pro poslední roky. Nicméně myslím si, že v Chebu je patrný posun od toho, jak se vystavují expozice v regionálních muzeích, kde zpravidla druhá polovina století zadrhne na konci čtyřicátých let obsáhlou prezentací Skupiny 42, utopí se v krotkém modernismu a imaginativních projevech let šedesátých. Pak už zpravidla nenabere dech ani v oddíle konstruktivních tendencí a bývá ukončena okruhem umělců spojených s novou figurací. Oproti nim, i předchozí chebské expozici jsme výrazně komprimovali první polovinu století, k níž jsme navíc přiřadili i surrealistická díla umělců Skupiny 42 a solitérních osobností typu Karla Černého. Druhou půlku expozice startuje až gestická abstrakce Jana Kotíka, obrazový objekt Zbyňka Sekala, strukturní malba Roberta Piesena, kaligrafický obraz Zdeňka Sklenáře a dva Medkové ze 60. let. Chtěli jsme, aby každého návštěvníka praštila do očí změna, která se v umění odehrála koncem padesátých let respektive v následující dekádě. To z našeho pohledu může přispět nejen k pochopení tohoto období, ale připravuje citlivost pro pochopení i novějšího umění. Oproti první části, která je instalována spíše „tradičně“ muzeálně, dostala díla v druhé části více „životního“ prostoru, na české poměry jsme úmyslně zacházeli s prostorem až marnotratně.

Pokud tomu dobře rozumím, Galerie výtvarného umění v Chebu tedy věnuje poválečnému a současnému umění celou polovinu expozice. Jak jste se vyrovnali s tím, že díla z tohoto období ve sbírce chybí? Jednalo se především o zastoupení posledních třiceti let. Marcel Fišer se odhodlal na současné poměry k odvážnému řešení a přísně vytipovaná díla nakoupil. Zde je třeba vzpomenout vstřícnost umělců, kteří přistoupili na rozumné ceny a postupné hrazení v několika v splátkách. Například Michal Pěchouček svůj obraz GAVU již dříve daroval. Totální absence děl, ale umožnila i určitou nepředpojatost. Konec osmdesátý let tak je reprezentován trojicí Václav Stratil, Vladimír Skrepl a Jiří Kovanda. V poslední místnosti Pěchoučkův pyžamový obraz doplnil sochařský objekt Krištofa Kintery a vyškrabávané plátno Josefa Bolfa. Netvrdíme, že to je objektivní, pravdivý natož jediný možný pohled. Myslím si, že by se expozice na svém konci mohla častěji proměňovat a tomu přizpůsobovat akviziční program. I proto jsme se rozhodli pro jinou technologii popisků, která je šetrná ke stěnám, takže bych čekal, že bude jednodušší něco doinstalovat, a naopak některé věci vyjímat, možná by se dalo říct zpřesňovat.

Druhý problém, který jsi už naznačil, je příliš členitý prostor. Jak jste se vypořádali s ním? Nešlo to jinak než pomocí architektonických úprav. Architekt Mirek Vavřina vytvořil sádrokartonovou vestavbu, která vytváří novou situaci, avšak nepředstavuje nijak rušivý zásah. Jedná se o dlouhodobě dočasnou stavbu, která neporušuje základní tektoniku budovy. Naopak ten nejrazantnější zásah spočíval v tom, že se zprůchodnila druhá část expozice, která původně průchozí nebyla: v jedné místnosti se nacházel depozitář a návštěvníci se na jejím konci museli vracet. Depozitář se přesunul, k expozici se přidala místnost navíc, kterou se dá výstavní prostor opustit. Prohlídka je teď přirozená, návrat stejnou cestou bývá pro diváka frustrující. Celkově se dá říci, že jsme se snažili o posílení „muzeálnosti“, což není jen paneláž a la „bíla kostka“, ale také nahrazení šílených rámů u téměř 80 procent obrazů, ale i přísnější selekce sbírky, kdy jsme se snažili zařazovat do výstavy jen díla „galerijního“ charakteru.

Kromě toho, předpokládám, jste museli zvažovat i odlehlou polohu Chebu. Přemýšleli jste nad potenciálními návštěvníky? Chcete do galerie přilákat místní obyvatele, či jste zvažovali jinou strategií? Cheb není ani krajské město, navíc leží v pohraničí, nemá žádné koleje, tudíž žádný vysokoškolský potenciál, stále se potýká s následky osidlování po druhé světové válce a tak dál. Má však svůj jasný potenciál: dalo by se říci, že jeho předměstím jsou Františkovy Lázně, kousek dál leží Mariánské Lázně, to se může časem rentovat. Nemáme políčeno úplně na každého, ale expozice je koncipována tak, že nemůže nikoho urazit ani odradit. Kromě toho by měla splnit edukační nároky pro práci se třídami všech stupňů, zpracovává témata, na kterých se dají postavit zajímavé programy pro školy. Myslím si, že galerie si měla najít své publikum i mezi místními, ale z venku se mi zdá, že začíná v tomto směru od nuly. Mám pocit, že se GAVU v poslední době dostává konečně do širšího povědomí jako místo, kde se něco zajímavého děje.

A co nějakým způsobem využít toho, že se Cheb nachází v českoněmeckém pohraničí? Problém je, že ani během devadesátých let nebyl zvolen nějaký českoněmecký profil akvizic, který by se nabízel, a sbírka obsahuje bohužel pouze české umění. Nicméně za bývalého ředitele Jiřího Vykoukala se organizovaly série výstav, na kterých byli představování právě čeští Němci. Marcel Fišer v tom chce pokračovat. Jedna z dramaturgických linek se tedy týká českoněmeckého tématu, nicméně pro stálou expozici je to nerealizovatelná věc, byť by byla záhodná. Myslím, že kromě dnes už vlastně tradiční česko-německé perspektivy by pro chebskou galerii mohla být nosná i další. Například zde žije velká vietnamská menšina. A co víme o současném vietnamském umění?

Napadá mě, zda by nebylo možné sehnat na německé straně partnera, podobně zaměřenou galerii, která by byla ochotna chebské sbírky rozšířit o německé umění zápůjčkou ze svého depozitáře. Na to samé jsem se ptal i ředitele GAVU. Bohužel na německé straně není v dojezdové vzdálenosti velké město, které by mohlo být přirozeným partnerem. Spádově tato oblast patří pod Norimberk, ale to je asi zase příliš velké město, navíc je to z Chebu do Norimberku stejně daleko jako do Prahy.

Když se vrátím k první otázce, která se týkala Moravské galerie, existuje nějaký přínos, který tato zkušenost může mít pro tvoje zázemí v této instituci? Pokud se expozice bude líbit, a pokud bude úspěšná, tak si díky ní získáme v Metodickém centru důvěru dalších partnerských institucí, které o něčem takovém uvažují. Nejde jenom to, že budou chtít spolupracovat s námi, ale navíc uvidí, že jde udělat v omezených podmínkách prezentaci umění zajímavou a současnou. Myslím si, že metodické pokyny musí vycházet z nějaké praxe a praktických zkušeností a zážitků. A až budeme vědět, jak to v Chebu dopadlo a jaké jsou následky našeho snažení, tak se budeme snažit tuto událost nějak zapracovat do uvažování o stálých expozicích a institucích jako takových.

Mimochodem když už jsme u Moravské galerie, to je právě jedna z institucí, které stálá expozice současného umění několik let chybí. Je to aktuální otázka? Je to naprosto aktuální a je to jeden z úkolů, který nás čeká. Podle mě expozice není nainstalovaná proto, že v MG došlo k disproporci mezi sbírkou zahrnující první a druhou polovinou 20. století. Podobně jako v Chebu se v 60.-80. letech budovala sbírka klasické moderny a peníze na akvizice směřovaly do tohoto období, což samozřejmě bylo politicky průchodnější. A ta disproporce se žádnou akviziční politikou nedohnala ani v 90. letech. Vydali jsme se několikera cestami úvah, teď je ale nejaktuálnější lokální kontext. Zdá se nám, že existuje určitý typ brněnské tradice, například určitá koncentrace jistého typu sběratelů (mluvíme o Jiřím Valochovi nebo Karlu Tutschovi), nebo oproti pražskému prostředí silná konceptuální linie. To jsou momenty, které by mohly dané mezery zaplnit. Snažíme se rozvíjet širokou diskusi, chceme spolupracovat s Bárou Klímovou, která dokáže převracet výzkum do výstavních konceptů, ale je to hodně otevřené. Myslím si, že letos by mohly být vidět první výstupy, ale jak bude expozice vypadat a jaký bude její časový horizont, to je otázka.

______________________________________________________________

Sbírka GAVU Cheb / kurátoři: Marcel Fišer, Ondřej Chrobák / Galerie výtvarného umění / Cheb / od 4. 4. 2012