Každá věc má svůj čas

"Nedokážu si představit, že bych udělal nějakou věc, ta by se vzala a pověsila doprostřed nějaké stěny." říká Richard Loskot v rozhovoru o svém působení v Galerii Emila Filly, o vztahu ke světlu, ale především o své účasti na projektu Remake v Domě pánů z Kunštátu.

Začněme projektem Záznamy přítomnosti, který jsi připravil pro Galerii G99 v Domě pánů z Kunštátu, a který je zároveň spjatý s výstavou Remake, jež probíhá o patro výše. Jak došlo k propojení těchto projektů? Vlastně náhodně. Věděl jsem o tom, že bych měl mít výstavu v G99 a do toho mi zavolala kurátorka Remaku Barbora Šedivá, že by chtěla, abych se zúčastnil i jejího projektu, který se koná ve stejné době. Rozhodli jsem se tedy obě výstavy propojit.

Aby to bylo více jasné, možná by nebylo od věci popsat, co je vlastně podstatou výstavy Remake? Organizátoři Remaku navrhli každému participujícímu umělci nějakého autora z okruhu umělců, kteří se ve východní Evropě věnovali médiím už někdy v šedesátých letech, a kteří jsou dnes už tak trochu zapomenutí. Proto název Remake: vezme se dílo takovéhoto umělce a nějakým způsobem se oživí do současnosti. Přetvořit nějakou starší věc je však velmi obtížný úkol. Takže to každý nakonec zapracoval do toho, co dělá, přičemž vyšel z tématu autora, na kterého reaguje.

A kdo je tvým umělcem pro Remake? Mě byl navržen polský autor Stanisław Dróżdż. Ten se zabýval hlavně poezií a přistupoval k ní podobným způsobem jako u nás Zdeněk Sýkora k obrazům. Bylo vybráno jedno jeho dílo: jedná se o obraz, na kterém je 27 hodin, jež tvoří vlastní systém, kterým ovládá jejich nastavení. Dróżdż si vymyslel nějaký přepočet a každé ručičkové hodiny nastavil podle jiného klíče, který pořád měnil. Já jsem se chopil tohoto tématu práce s časem, jeho relativnosti a toho, že čas neplyne tak nějak optimálně, že ho ve skutečnosti vnímáme různě. Některý den uteče rychle a jiný je pro nás dlouhý. Myslím si, že každá věc má svůj čas, aby se projevila. Vyrobil jsem ne 27 hodin, jako má Stanisław Dróżdż, ale 9, které jsou řízeny různými systémy s vlastním rytmem dějů.

Můžeš to nějak přiblížit? My jsme si odvodili čas z fatálních vlivů − třeba střídání dne a noci. Ale kdybychom byli někde zavření, nebo kdybychom žili na nějaké jiné planetě, tak bychom si našli jinou fázi času. A já tady ukazuji experimenty s tím, jak měřit čas. Když se to tak vezme, když se konstruovali první přesýpací hodiny, tak to také bylo podle nějakého děje. I ty nejexaktnější ukazatele času, třeba jako atomové hodiny, jsou založeny na nějakém přírodním ději, hledáme tu nejexaktnější věc, která v přírodě funguje přesně.

A jaké konkrétní věci jsi vybral ty? Například mechanismus, který vyhání vodu. Když ukápne jedna kapka, hodiny se posunou o jednu minutu. Jiné hodiny zase posouvá rostlina tím, jak roste. Ty budou mít na rozdíl od hodin řízených kapáním vody velmi pomalý čas, takže se v průběhu celé výstavy posunou třeba jen o pět minut. Nebo když posloucháme nějakou melodii, tak si vlastně ani neuvědomujeme, že každý tón má nějaký svůj čas, ve kterém přichází. Takže další z předmětů, které jsem využil, je takový ten strojek, který se dává do dětských hraček, a který vytváří melodii. Celý velký stůl oživují takovéto věci a na lidi blikají digitální hodiny.

Mimochodem ty hodiny jsou vizuálně podobné jinému projetu, který jsi v Brně realizoval před pár lety. Mám na mysli instalaci v Galerii Umakart, kde bylo vystaveno počítadlo podobné těm na nonstop hernách, zde se však "částka určená k výhře" rychle radikálně snižovala. To je trošku náhoda, protože já jsem od té doby s číselníky nepracoval. Ale jak jsi zmínila, smyslem instalace v Umakartu byla věc, která měla vztah k ekonomii. Tyto systémy s podobnými digitálními číselníky poukazují k něčemu fyzičtějšímu, relativnosti vnímání času.

Projekt Záznamy přítomnosti je rozdělen do dvou částí, jak vypadá ta druhá část? Téma času zůstává, ale oproti drobnostem pohánějícím hodiny je dost monumentální. Na stěně je natřený kruh fotoluminiscenční barvou, která − když se nasvítí − vydává po zhasnutí chvíli sama světlo. Když do místnosti někdo vstoupí, rozsvítí se lampy a zanechají na zdi jednoduchou fotografii, siluetu, stín toho člověka. A vznikne tak prchající obraz, který se po chvíli zase vybije. Proto se také stavěla přepážka, aby do této místnosti nešlo světlo. A kruh jsem zvolil proto, že tady v tom prostoru působí nejlíp. Původně jsem chtěl udělal obdélník, ale nakonec to vzhledem k členité architektuře galerie dopadlo takto.

Světlo je prvek, se kterým v poslední době hodně pracuješ. Dokonce ses začal zabývat i scénografickými projekty a použitím světla na divadelní scéně. K tomu jsem dospěl nedávno dvěma cestami. Přítelkyně hraje v libereckém Šaldově divadle a já jsem díky ní mohl objevit to, co se děje za jevištěm. Kromě toho jsem pracoval s Michalem Pěchoučkem, pro kterého jsem dělal vlastně úplně první scénu ke hře Šavle do MeetFactory, kde jsem vytvořil takový světelný obraz. Přes liberecké divadlo jsem se zase seznamoval s technikou a se svícením a divadlo mě úplně nadchlo. Lidi, když objeví divadlo, tak většinou říkají, že tam proudí energie mezi umělcem a divákem daleko rychleji, že jednorázová akce má větší šťávu než výstavy. Ale výstavy mají zase jiný charakter, to neznamená, že je jedno je špatné a druhé ne.

Navíc scénografie tak trochu vychází z oboru, kterým jsi se zabýval na vysoké škole. Právě proto mě scénografie teď tak nadchla − má i blízko k architektuře, kterou jsem díky studiu, velice ovlivněn. Tam taky pořád něco vytváříš, buduješ nějaké prostředí, což vlastně v podstatě pořád dělám i na výstavách. Tady v Domě pánů z Kunštátu se to moc nezdá, ale i tento prostor jsem chtěl pozměnit nějak scénicky, proto se tady postavila zeď a nainstaloval jsem zde velký stůl. Vždycky, i když dělám s drobnými věcmi, mám tendenci prostor nějak pozměnit.

Souhlasím s tím, že divadelní scéna a výstavní prostor jsou dvě odlišné věci, u divadla musíš brát víc v úvahu konkrétní hru, místo, herce a tak dále. Avšak z tvých výstav mám pocit, že podobným způsobem jako k divadlu přistupuješ i k výstavním projektům, že nevytváříš díla, pro která bys hledal konkrétní prostor, ale že přemýšlíš nad tematikou výstav tak, aby byla s konkrétním prostorem spjatá. To je úplná pravda, já to ani neumím udělat nějakou věc jen tak. Jen jednou se stalo, že jsem byl pozván na výstavu do Anglie, ale protože nebyly peníze na to, abych tam jel, musel jsem poslat nějaké obrázky. Ale byl jsem z toho celej špatnej. Já vždy musím ten prostor vidět. Jsou nějaké věci, třeba i tato instalace, které se dají někam přesunout. Ale ve chvíli, kdy bych ji přesunul, tak bude vypadat jinak. Nebude tam třeba kruh, ale pás, přestavím předměty do jiné kompozice. Ale nedokážu si představit, že bych udělal nějakou věc, ta by se vzala a pověsila doprostřed nějaké stěny.

Další větší projekt, se kterým se aktuálně prezentuješ, vznikl pro Galerii hlavního města Prahy. Začalo to tak, že mě zavolala kurátorka Markéta Vinglerová. Bylo to zrovna v době, kdy jsme v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem instalovali novou výstavu a já jsem se na nic jiného nedokázal soustředit. A do toho telefonát, že mám do dvou hodin vymyslet nějaký název výstavy. Tak jsem si říkal, teď je toho nějak moc, musím vymyslet nějakou jednoduchou věc. Tak mě napadlo, že se projekt bude jmenovat Jednoduchá věc. Je to práce, která se zabývá čistě světlem. Sestrojil jsem jakýsi světelný prostorový obraz, do jehož principu fungování nechám diváka nahlížet, respektive objevovat. Začíná to u jednoho bílého paprsku, který se přes hranol láme na spektrum a následnou optickou hrou vznikají barevné fotografie, které se opět v závěru sloučí do bílé plochy. Zní to komplikovaně, ale v principu je fascinujcí, jak vše vznikne z jednoduché věci, jednoho světla.

Když jsi zmínil Ústí, co přesně v tamní galerii děláš? Funkce se jmenuje produkční manažer, ale ve skutečnosti dělám celou škálu činností od zapojování videí až po přemýšlení nad koncepčním směřováním galerie. Kromě toho pracuji na ústecké fakultě, kde mám na starosti technické zabezpečení a učím animaci. Vlastně jsem si uvědomil, že studium v Liberci i stáž u Magdaleny Jetelové... to byly jen školy. Takový trochu inkubátor, člověk je mezi generačně stejně starými lidmi a najednou nastoupí někam do práce. Je to pro mě ještě další škola, až nyní zjišťuji, jak funguje galerijní provoz. Možná vlastně až teď do sebe dostávám to nejintenzivnější, co se můžu v životě naučit.

Dalo by se popsat, zda se tvůj postoj ke galerijnímu provozu nějak změnil poté, cos začal v galerii sám pracovat? Na začátku jsem byl rozčarovaný z řešení některých výstav: třeba citlivost instalace v prostoru. Přijdu do galerie, tam přivezou bedny s obrazy a ty se rychle pověsí do nějaké linky. To je pochopitelné, ale vadí mi, že není čas na to, aby si autor řekl: "Mě přijde hloupé, aby v tomto prostoru byla linka, já bych tomu chtěl dodat nějaký zajímavý rámec." Ale pak jsem pochopil, že to tak chodí.

Takže se nesnažíš prosazovat nějaké změny? Ale snažím. Nejdřív jsem si zvykal, ono to tak vždycky chodí, když člověk někam nastoupí, tak se rozkoukává, kde co je. Ale teď za poslední tři, čtyři výstavy se nám to daří zlepšit. Kromě toho chceme, aby Galerie Emila Filly, která leží výrazně mimo centrum města, měla větší návštěvnost. Její poloha způsobuje, že lidi, kteří žijí v Ústí a i se zajímají o kulturu, do galerie moc nechodí. Ale když se tam děje nějaká akce − třeba vernisáž − tak máme narváno. Takže chceme Fillovku oživovat, chceme tam udělat multiminikino a v rámci výstav organizovat nějaké akce. A takto pracovat mě začalo bavit.

______________________________________________________________

foto: archiv Domu umění města Brna / archiv GHMP - Tomáš Souček / Richard Loskot

______________________________________________________________

Richard Loskot: Záznamy přítomnosti / kurátor: František Kowolowski / Dům umění města Brna: Dům pánů z Kunštátu / výstava je součástí projektu Remake / Brno / 7. 3. - 15. 4. 2012