Hilmar pozvánka.indd

Jiří Hilmar / Jedna + jedna = jedna / Topičův klub / Praha / 3. 4. – 11. 5. 2012 

JIŘÍ HILMAR

Jedna + jedna = jedna
Reliéfy a objekty od šedesátých let po současnost

tisková konference: pondělí 2. 4. 2012 v 11 hodin
zahájení výstavy: pondělí 2. 4. 2012 v 18 hodin
výstava trvá do 11. 5. 2012
kurátorka výstavy: Ilona Víchová

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, milieu, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Problematika lidské existence však pro Hilmara není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje nedílnou součást vyššího celku – a tím je příroda. Systém přírody vystavěný na důsledně provázaných zákonitostech umožňuje existenci nám lidem a my zpětně spoluvytváříme „naše prostředí“, onen zmíněný prostor. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda
v mnohém rozcházejí. Princip prvotního řádu je narušen ne-řádem, pevné se rozpadá v chaos, kontinuita je přerušena. Když Jiří Hilmar v roce 1967 společně s Tomášem Rajlichem, Radkem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným založil Klub Konkretistů, jeho práce byla ukotvena v oblasti kinetických objektů a zejména optických papírových reliéfů. V nich uplatňoval princip
serielního řazení a striktně pravoúhlého řádu. Za sebou měl první samostatnou výstavu (v pražské Galerii Fronta, 1967) a respektován byl i jako tvůrce plakátů. V roce 1969 však v důsledku nové politické situace, stejně jako řada dalších umělců, odešel ze země, aby svůj výtvarný názor rozvíjel v emigraci – nejdříve ve Frankfurtu a v Mnichově a od roku 1974 v Gelsenkirchenu v uměleckém
sídlišti „Die Künstlersiedlung Halfmannshof“. V novém prostředí byl Jiří Hilmar přijat jako důležitý představitel pražských konkretistů.
Pokračoval v tvorbě optických reliéfů, pro jejichž „čtení“ počítal s aktivní účastí diváka. Statická struktura totiž v závislosti na úhlu divákova pohledu i na změně světelných podmínek získává kvality imaginárního pohybu. Viděný obraz se prolamuje v další optické dimenze, stává se vizuálním těkáním, proměňuje se v dějové pole, obdobně jako se neustále proměňuje příroda – ten velký dynamický souhrn procesů, jevů a energií ucelený syntézou polárních sil.

V průběhu 70. let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k uvolňování pravoúhlého systému, k jeho narušování a změkčování. Přísná racionalita se otevřela k dialogu s emocionalitou. Začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru. Jako se usazují
vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrývá Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy přivádějí diváka do stavu ztišení a maximální koncentrace, probouzejí v něm skrytou senzibilitu a schopnost intuitivně vnímat skutečnosti, které podvědomě pouze tuší ale nemůže je empiricky ověřit.

Od poloviny 70. let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kde Hilmar žije a tvoří, autora utvrzovala a stále utvrzuje o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat jeho dřevěné objekty. Dřevo volil Hilmar záměrně, jako nositele podstatného sdělení. Jde o autonomně rostlý materiál, který vzniká a formuje se sám sebou, takže objekt z něj vytvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Umělec tak pracuje jako příroda a sžívá se s jejími procesy, ovšem s respektem k jejímu řádu a vnitřní tvořivé energii. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu Hilmar opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. Dekonstrukce se mění v konstrukci. Labilita jednotlivých latí je převedena do rovnováhy pevného souboru.

Broušení, hlazení a tmelení povrchu je uzavřením procesu, v němž se spojuje princip lidské síly (tvorby) s principem síly přírody (růstu). Toto vyrovnání sil Jiří Hilmar pojmenovává slovním spojením, kterým jsme také nazvali výstavu: jedna + jedna = jedna. Rovnice ležící mimo hranice logiky a matematiky odkazuje k potřebě probudit mimosmyslové vnímání, duchovno, intuici a vnitřní citlivost. První číslice označuje člověka, druhá přírodu, přičemž jejich součet „jedna“ je důrazným voláním po znovuobnovení jejich původní jednoty.

Ilona Víchová, březen 2012


Článek zatím neobsahuje žádný komentář.

Komentáře nejsou povoleny.

Artalk doporučuje