Hilmar pozvánka.indd

Jiří Hilmar / Jedna + jedna = jedna / Topičův klub / Praha / 3. 4. – 11. 5. 2012 

JIŘÍ HILMAR

Jedna + jedna = jedna
Reliéfy a objekty od šedesátých let po současnost

tisková konference: pondělí 2. 4. 2012 v 11 hodin
zahájení výstavy: pondělí 2. 4. 2012 v 18 hodin
výstava trvá do 11. 5. 2012
kurátorka výstavy: Ilona Víchová

Základem práce Jiřího Hilmara je téma prostoru, který vnímá nejen jako třídimenzionální vymezení, ale především jako prostředí, milieu, jehož historické a společenské aspekty jsou formovány člověkem. Problematika lidské existence však pro Hilmara není otázkou jednotlivce, ale vzájemnosti, v níž člověk představuje nedílnou součást vyššího celku – a tím je příroda. Systém přírody vystavěný na důsledně provázaných zákonitostech umožňuje existenci nám lidem a my zpětně spoluvytváříme „naše prostředí“, onen zmíněný prostor. Toto poznání Hilmar citlivě kóduje do svých reliéfů, objektů a instalací, společně s poselstvím, že právě v tomto bodě se člověk a příroda
v mnohém rozcházejí. Princip prvotního řádu je narušen ne-řádem, pevné se rozpadá v chaos, kontinuita je přerušena. Když Jiří Hilmar v roce 1967 společně s Tomášem Rajlichem, Radkem Kratinou, Miroslavem Vystrčilem a teoretikem Arsénem Pohribným založil Klub Konkretistů, jeho práce byla ukotvena v oblasti kinetických objektů a zejména optických papírových reliéfů. V nich uplatňoval princip
serielního řazení a striktně pravoúhlého řádu. Za sebou měl první samostatnou výstavu (v pražské Galerii Fronta, 1967) a respektován byl i jako tvůrce plakátů. V roce 1969 však v důsledku nové politické situace, stejně jako řada dalších umělců, odešel ze země, aby svůj výtvarný názor rozvíjel v emigraci – nejdříve ve Frankfurtu a v Mnichově a od roku 1974 v Gelsenkirchenu v uměleckém
sídlišti „Die Künstlersiedlung Halfmannshof“. V novém prostředí byl Jiří Hilmar přijat jako důležitý představitel pražských konkretistů.
Pokračoval v tvorbě optických reliéfů, pro jejichž „čtení“ počítal s aktivní účastí diváka. Statická struktura totiž v závislosti na úhlu divákova pohledu i na změně světelných podmínek získává kvality imaginárního pohybu. Viděný obraz se prolamuje v další optické dimenze, stává se vizuálním těkáním, proměňuje se v dějové pole, obdobně jako se neustále proměňuje příroda – ten velký dynamický souhrn procesů, jevů a energií ucelený syntézou polárních sil.

V průběhu 70. let začal Jiří Hilmar kromě papíru a kartonu uplatňovat i další materiály, jako jsou šňůry, látky a dřevo, přičemž využíval jejich významových kvalit. Postupně dospíval k uvolňování pravoúhlého systému, k jeho narušování a změkčování. Přísná racionalita se otevřela k dialogu s emocionalitou. Začala vznikat také díla založená na vrstvení transparentního papíru. Jako se usazují
vrstvy půdy, jako se v průběhu tisíciletí vrství lidská zkušenost, překrývá Hilmar podkladovou plochu téměř nehmotnými papírovými pláty, které je divák schopen rozlišit pouze v místech, kde je některá z vrstev zvrásnělá, perforovaná nebo odchlípnutá. Tyto citlivé monochromy přivádějí diváka do stavu ztišení a maximální koncentrace, probouzejí v něm skrytou senzibilitu a schopnost intuitivně vnímat skutečnosti, které podvědomě pouze tuší ale nemůže je empiricky ověřit.

Od poloviny 70. let se Hilmar stále intenzivněji soustředí na problematiku přírody a jejího ohrožení ze strany technické civilizace. Přímá konfrontace s devastovanou krajinou v centru průmyslové zóny Porúří, kde Hilmar žije a tvoří, autora utvrzovala a stále utvrzuje o důležitosti rovnováhy mezi člověkem a přírodou, o nutnosti nalézt porušenou sounáležitost a harmonii. V tom kontextu začaly vznikat jeho dřevěné objekty. Dřevo volil Hilmar záměrně, jako nositele podstatného sdělení. Jde o autonomně rostlý materiál, který vzniká a formuje se sám sebou, takže objekt z něj vytvořený se stává fragmentem velkého principu přírodních dějů a zákonitostí. Umělec tak pracuje jako příroda a sžívá se s jejími procesy, ovšem s respektem k jejímu řádu a vnitřní tvořivé energii. Dřevěné latě vyříznuté z kmene stromu Hilmar opět svazuje šňůrou, spojuje a klíží do nového celku. Dekonstrukce se mění v konstrukci. Labilita jednotlivých latí je převedena do rovnováhy pevného souboru.

Broušení, hlazení a tmelení povrchu je uzavřením procesu, v němž se spojuje princip lidské síly (tvorby) s principem síly přírody (růstu). Toto vyrovnání sil Jiří Hilmar pojmenovává slovním spojením, kterým jsme také nazvali výstavu: jedna + jedna = jedna. Rovnice ležící mimo hranice logiky a matematiky odkazuje k potřebě probudit mimosmyslové vnímání, duchovno, intuici a vnitřní citlivost. První číslice označuje člověka, druhá přírodu, přičemž jejich součet „jedna“ je důrazným voláním po znovuobnovení jejich původní jednoty.

Ilona Víchová, březen 2012


Zobrazit/skrýt komentáře

Komentáře nejsou povoleny.

Artalk doporučuje