Doušek jiného vzduchu

Jak známo, surrealismus nezůstal pouhým historicky omezeným avantgardním směrem, ale stal se komplexním světonázorem či životním postojem s nadnárodní a nadčasovou platností, který přitahuje pozornost i dnes. O životnosti současného českého surrealismu, koncentrovaného kolem revue Analogon, svědčí projekt nazvaný Jiný vzduch, jehož součástí jsou autorská čtení, filmové projekce, přednášky a v neposlední řadě také retrospektivní přehlídka výtvarného umění představující díla z let 1990 až 2011.

Třebaže se výstava chlubí mezinárodní účastí, její těžiště spočívá v tvorbě českých surrealistů, jejichž tahounem je Jan Švankmajer s rodinou. Expozice v křížové chodbě pražské Staroměstské radnice zahrnuje nejrůznější média (od malby, kresby, objektů, koláží, asambláží, fotografií až po texty, animaci, film nebo komiks) a je rozdělena do čtyř tematických okruhů odkazujících k tradičním surrealistickým principům – Objekt, Magnet, Pramen a Blesk.

Objekt reprezentuje fetišistickou posedlost předmětným světem, v němž si surrealisté všímají především bizardně působících detailů utopených ve zmechanizované každodennosti, jako třeba bezhlavá socha, zaneřáděná zákoutí, výkladní skříně či hromada rozbitých židlí. Patří sem také zhmotněné vzpomínky na sen, jenž zůstává jedním z hlavních zdrojů surrealistické imaginace.

Magnet, tematizující vzájemnou přitažlivost a odpudivost různých předmětů, odkazuje k principu koláže, který je založen na kombinaci nesourodých věcí, jejichž spojením vzniká nová skutečnost. Původní komponenty ztrácejí svou obvyklou praktickou funkci ve prospěch funkce estetické, která obnovuje příliš zautomatizovaný vztah člověka ke světu. Známé jednotlivosti se propojují do znepokojivě cizího celku – jako třeba v obraze Leonida Kryvošeje, kde postava s jeleními parohy zahalená v modrém plášti žehlí kovadlinu. Narážíme také na tesařské kladivo s vlasy místo topůrka nebo prapodivné organismy mutantní zoologie, mezi nimiž vynikají hmyzovité améby Přemysla Martince. Dalšími fantaskními bytostmi jsou pak strašidelní tvorové − upomínající na totemové sochy bůžků − jako vystřižení z pradávné mytologie.

Pramen symbolizuje surrealistickou snahu proniknout skrze falešné vrstvy umělých nánosů k hlubším aspektům lidské existence. Odraz tohoto psychoanalýzou inspirovaného úsilí předsatvují tzv. mediumní kresby, jež jsou obdobou literárních automatických textů. Jedná se o tvoření zbavené záměrnosti a volné aktivity, kde se tvůrce odpojuje od svých racionálních složek, aby nechal promluvit pročištěné, meditující vědomí – či spíše podvědomí. Stává se tak médiem, skrze něž hovoří jeho ponorné duševní prameny, které byly osvobozeny od kontroly subjektivní vůle. Takto vzniklé projevy ovšem postrádají zásah umělcovy osobnosti, takže se z jistého pohledu nejedná o umění, což v doprovodných textech konstatuje i Jan Švankmajer. V případě těchto děl a primitivisticky laděných či dětským výtvarným projevem inspirovaných obrazů Kateřiny Piňosové a Aleny Nádvorníkové se jeví příhodnější uvažovat v kategoriích art brut.

Blesk referuje k prudkému zasažení, kterým se člověka dotýká třeba erotická vášeň. Sexualita a s ní spojené libidinózní touhy ukryté v hloubkách lidské mysli jsou častou součástí surrealistické obrazotvornosti, jak dokazuje např. Jan Daňhel zasazující pornografii do všedního bytového prostředí. Pozornost surrealistů od počátku přitahuje lidské tělo, zejména jeho eroticky exponované části jako nohy, ňadra, ústa nebo oči, emblém voyeurismu. Atmosféru tohoto okruhu pak dokreslují vzrušené vzdechy ze Švankmajerova snímku Spiklenci slasti (1996).

Nejpůsobivější se soudobý surrealismu zdá být v okamžicích, kdy se buď nechává inspirovat svou vlastní minulostí, nebo naopak vstřebává podněty aktuální přítomnosti. Vtipnou reflexí surrealistických kořenů a zároveň podvědomým projevem destruktivního thanatu je parafráze Arcimboldova portrétu složeného z plodin, jež jsou však v aktualizaci napadeny plísní, rozkladem, červy a housenkami. Jedním z nejpovedenějších momentů výstavy jsou pak různé realizace spojení dvou klasických děl zakladatelů českého výtvarného surrealismu. Blíženecký vztah Jindřicha Štyrského a Toyen je v několika variantách transponován do artefaktů, jež jsou výsledkem sloučení slavných a geniálně kompatibilních obrazů Majakovského vesta (1939) a Po představení (1943). Inspirace moderním fenoménem komiksu je patrná nejen u Jana Švankmajera, který k němu má jakožto filmař velmi blízko, ale také u Ivana Horáčka, jenž ve svých sériích zachycujících vznik kresby využívá prvek dějovosti. Jan Kohout naopak abstrahuje od vyprávěcí funkce komiksu, čímž nechává vyniknout výtvarnou složku jeho estetiky.

Do 4. dubna je možno se přesvědčit, že současný surrealismus zůstává silný tam, kde vždy spočíval jeho přínos – totiž v demaskování konvenční povahy vztahů mezi předměty a v regeneraci těchto zautomatizovaných relací. Kombinací kontextově nesouvisejících věcí surrealismus nutí recipienta ke konstrukci jejich možného smyslu, čímž je poukazováno na konstruovanost i běžně přijímaných významů, které považujeme za přirozeně platné. Zasažení surrealismem se tak jeví jako existenciální zkušenost, kdy je lidský subjekt konfrontován s limity svého světa i sebe sama. Pregnantně tuto skutečnost vyjadřuje Bruno Solařík, když říká: „Kdo je s námi, je sám proti sobě.“

Autor je literární historik

______________________________________________________________

Jiný vzduch (1990–2011) / Staroměstská radnice / Praha / 10. 2. - 4. 4. 2012