Umění jako zdroj poznání

Dva měsíce po zahájení výstavy Obrazy mysli / Mysl v obrazech v Moravské galerii v Brně jsme se sešli s autorem projektu Ladislavem Kesnerem. V pražské kavárně Lucerna jsme si povídali o mediálních ohlasech, o „ideální“ podobě výstavy i o jejích nejzajímavějších místech. A také o dalších projektech, které se po Obrazech mysli mohou honit hlavou, nebo zkušenosti kunsthistorika „vyrostlého“ na čínském umění.

Jak vnímáte Obrazy mysli téměř dva měsíce po zahájení? Co vám v ohlasech schází? Celkově jsem spokojený, s návštěvností určitě. Když přijdu do výstavy, tak vidím, že jsou tu lidé, kteří si ji prohlížejí opravdu pomalu a pečlivě, a to je příjemné. Co se týče mediální reflexe, tak spokojenost je tak napůl. Obecně jsou recenze velmi pozitivní. Nezbývá však v nich místo na hlubší reflexi otázek, na něž s výstava snaží ukázat. V médiích je určitý vymezený prostor, který může zhodnotit výstavu, ale nemůže se pouštět do hloubky k jejím ideovým souvislostem. K obecnějším otázkám, které stály v pozadí projektu. Řada odborníků z medicínského prostředí se dnes domnívá, že nové zobrazovací technologie, pokusy, atd. rozluští všechny záhady lidské mysli. Výstava se ale snaží ukázat, že lidská mysl je stejně tak biologický jako kulturní jev a že tradice reflexe výtvarného umění představují stejně hodnotný zdroj poznání. Na tyto otázky nezbývá v médiích moc prostoru. Zčásti je to i problém, že okruh lidí, kteří mohou o tomto psát, je malý. Na rozdíl od Německa nemáme v Čechách například žádného filozofa mysli.

Jaká je dosavadní návštěvnost? Přibližná denní návštěvnost kolísá kolem dvě stě návštěvníků, což lze považovat za dobrý výsledek. Doufal jsem, že výstavu v Brně uvidí 30 000 lidí, což je asi přece jen příliš optimistické očekávání…

Udělal byste teď s odstupem něco jinak? Vnímáte nějaké chyby v instalaci nebo jinde? V podstatě ne. Čistě subjektivně se mi podařilo dostat do takového „stavu mysli“, že jsem přestal litovat toho, jaká díla jsme nakonec nezískali. Výstava přirozeně není přesně v podobě, jak jsem si ji původně představoval, bylo nutné udělat spoustu kompromisů. Když se na to pokusím podívat nezaujatě, vlastně musím říct: zaplať pánbůh za to, co se nám získat podařilo.

Můžete být konkrétnější ohledně zápůjček, které se do Brna realizovat nepodařilo? Z těch exponátů, které byly vystaveny v Drážďanech, jsou to především rukopisy Sigmunda Freuda z Kongresové knihovny ve Washingtonu. Potom je to celá řada exponátů, které jsme měli v nějakém původním soupise, věděli jsme ale, že jejich získání bude velmi obtížné ne-li nereálné. Původně jsem chtěl vedle grafik Edvarda Muncha zařadit i jeden nebo dva jeho oleje. Také jsme chtěli jeden obraz z Tate Gallery od Maxe Ernsta představující jeho vizuální dialog s freudovským konceptem nevědomí. V Tate byli velmi vstřícní, ale vysvětlili, že obraz už příliš cestoval a zapůjčení zkrátka není možné. Měl jsem zájem také o další portréty Oscara Kokoschky, ještě více psychologicky propracovanější.

Na druhou stranu se možná díky tomu podařilo vystavit řadu skvělých málo známých věcí z českých sbírek… Myslím, že mimořádné jsou kupř. tři daguerrotypie od Bedřicha Franze – vůbec nejstarší fotografické portréty vytvořené na území čech a Moravy. Stejně jako portrét ženy od následovníka Jana Scorela a dvojportrét staré ženy od Artgura Wolfforta z Národní galerie.

Máte nějaké reflexe z řad neurovědců nebo jiných odborníků? Mám spíše izolované individuální ohlasy, a to velmi pozitivní. Zásadní příležitost k výměně názorů nás ale ještě čeká. 23. února pořádáme kolokvium „Perspektivy a hranice zobrazování mozku a mysli“ (pozn. red.: rozhovor proběhl před zahájením kolokvia). Na něm vystoupí většinou neurovědci a psychiatři, jeden nebo dva filozofové. Pro pozvané bude zvláštní prohlídka výstavy, čili přímé reakce teprve asi přijdou.

Kdyby vás teď oslovil někdo ze zahraničí se záměrem uspořádání podobné výstavy, měl byste zájem? Pracuji na jednom nebo dvou konceptech, které s tímto souvisejí a myšlenku rozvíjejí dále. Jsou ale trochu úžeji zaměřené. U Obrazů mysli šlo o pokus podívat se na lidskou mysl jako takovou v její komplexnosti, takže nebylo možné u jednotlivých částí jít více do hloubky. Výstava, o které uvažuji, by byla ale zřejmě tak organizačně a finančně náročná, že pro ni budu hledat primárně zahraničního partnera, především v Německu. Nejde ale o nějaký můj bezprostřední cíl, spíše dlouhodobý.

Nechcete prozradit více? V nejobecnější rovině se to týká problematiky vědomí. Je tu jedna velmi zajímavá časová paralela. Právě doba před sto lety, před první světovou válkou, byla nejen obdobím obrovské exploze v moderním umění, ale paralelně také velkého rozmachu neurovědního, psychiatrického výzkumu a filozofických reflexí nad lidskou subjektivitou a myslí. Nejde jen o Freuda, který je známý každému, ale řadu dalších, neméně významných autorů. Kupř. přesně před sto lety vyšla Obecná psychopatologie Karla Jasperse. V širokém povědomí je toto geniální dílo málo známé, jde ale o jednu ze stěžejních prací, které se zabývají duševním světem člověka a možnostmi jeho poznání. A řada dalších. Nejde ani tak o přímé vlivy, ale spíše paralely a analogie mezi tím jak o lidské subjektivitě a jejím výrazu uvažovala tehdejší medicína a umění. A bylo by zajímavé porovnat tento dialog, jak probíhal před sto lety a jak probíhá dnes. Další téma, kterým se zabývám, je otázka tělesného znázornění afektu a emocí, což samozřejmě souvisí s pojmem Aby Warburga formule patosu. Právě Warburg je v poslední době jeden z nejvíce diskutovaných a reflektovaných historiků umění starší generace. Toto jsou momenty, které vůbec nejsou dostatečně zpracované, třeba i jako potenciální téma výstavy.

Teď zcela subjektivně, co si myslíte, že se ve výstavě nejvíce povedlo, kterou část máte nejraději? Asi bych o tom takto přímo neuvažoval, ale pokud musím tak budiž: v poslední části výstavy jsem celkem spokojený se sálem věnovaným krajinám jako metaforám mysli. Jakkoliv by opět bylo možné postavit na tomto tématu samostatnou výstavu. Bylo zde třeba udělat velmi selektivní výběr. Myslím, že Šímovy krajiny, zejména ta z Národní galerie, která patří mezi vrcholné, velmi dobře komunikují s metaforickými krajinami mikrostruktur mozku na protější zdi. V místnosti věnované abnormální či patologické mysli se podařilo soustředit několik klíčových exponátů a jejich dialog myslím funguje docela dobře. Jsou zde nejstarší fotografická znázornění psychiatrických pacientů, vedle toho je připomenuta tradice znázorňování patologické mysli v expresionismu a moderním umění: Kubištova Epileptická žena v kontrastu s ženským portrétem duševně nemocné od Charley Toorop a fotografií děvčátka z koncentračního tábora od Davida Seymoura.

Docela silnou rezonanci má také v části nazvané emocionální mysl takzvaný „úzkostný koutek“. Zde je několik exponátů, které se snaží zpřítomnit fenomén úzkosti v různých polohách. Jsou tu figurální reprezentace Ernsta Barlacha nebo Otto Gutfreunda, abstraktní znázornění, surrealistická metaforická imaginace úzkostných stavů u Františka Vobeckého a Václava Tikala i obrazy ukazující pohled na neurobiologickou architekturu úzkostného jednání. Zase je to téma, které by šlo rozvinout minimálně na celou místnost. Daní za tuto komplexitu pohledu je skutečnost, že jednotlivé části jsou relativně zhuštěné. Pak mám ještě velmi rád v oddíle Mysl a já místo věnované fenoménu „neprůhledná tvář“. Jsou tu antipsychologické portréty skrývající lidskou mysl. Tento jev mne zajímal obzvlášť u dětí, kde je mnohem dokumentárnější. Vystaven je vynikající portrét Vilmy Vrbové-Kotrbové, konfrontovaný se špičkovou studií fenoménu „zahledění se do sebe“ od stejně málo známé německé malířky Inge Dinand.

Co vám po odborné stránce dala vaše zkušenost v asijské sbírce? Nakolik vás formovala? Nevím, zda jsem na toto schopen přesně odpovědět. Obecně jistě nesmírně mnoho. Po dlouhou dobu bylo mým primárním zájmem umění Číny, a to zejména jejích starých období a dlouhou dobu jsem se v evropském umění cítil jako návštěvník nebo laik. Tato znalost konkrétního materiálu mi dává určitý referenční bod. Je to zázemí, ze kterého když chci, tak mohu čerpat. Čínskému umění jsem se věnoval dlouho a troufám si říci, že v těch jeho aspektech, kterými jsem se zabýval – rituální bronzy nebo hrobová skulptura, se prostě vyznám, i po stránce znalecké. Což už vůbec neplatí kupř. o čínském malířství, což je znalecky jedna z nejobtížnějších oblastí. To je pro mne důležité, protože jinak se hodně věnuji teorii a vždy jsem považoval za lehce podezřelé, když se někdo zabývá jen teorií umění, aniž by měl určitý bezprostřední vztah k nějakému typu umělecké tvorby.

______________________________________________________________

Doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D. studoval na Filozofické fakultě UK v Praze (PhDr. 1985), Ph.D. na Masarykově univerzitě v Brně (2004). V letech 1986-98 pracoval v Národní galerii v Praze jako kurátor, ředitel sbírky asijského umění a náměstek generálního ředitele pro odbornou činnost. Přednášel na VŠUP v Praze (1991-92), Filozofické fakultě UK v Praze (s přestávkami v letech 1993-2004), University of Chicago (1995) a Fakultě humanitních studií UK (2005). Od roku 2006 přednáší na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Je autorem několika knih, katalogů a desítek odborných studií z oblasti čínského umění, teorie umění, muzeologie a kulturní politiky. Rozsáhlý projekt Obrazy mysli / Mysl v obrazech připravoval pro Moravskou galerii několik let. Jeho výstavní premiéra proběhla od 23. července do 31. října 2011 v Německém muzeu hygieny v Drážďanech. V Brně je k vidění v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea do 18. března.

______________________________________________________________

foto: archiv MG

______________________________________________________________ Obrazy mysli – mysl v obrazech / MG: Umělěckoprůmyslové muzeum / Brno / 9. 12. 2011 – 18. 3. 2012