Člověk a stroj. Strojová estetika v českém výtvarném umění 19. století / Západočeská galerie v Plzni / Plzeň / 23. 2. – 6. 5. 2012 

 

24/2/2012–6/5/2012

Výstavní síň „13“

Autor: Taťána Petrasová

Kurátor: Ivana Jonáková

Výstava k aktuálnímu tématu mezioborového sympozia k problematice 19. století pořádaného každoročně v rámci festivalu Smetanovské dny.

Stroj a jeho využívání člověkem v 19. století se stalo základem strojové estetiky založené na „objektivní“, skoro vědecké dokonalosti a opakovatelnosti formy. Rané doklady fascinace funkčností, výkonem a novými vlastnostmi obrazu, které se ve 20. století staly základem avantgardní estetiky i předmětem společenské kritiky, představí výstava na málo známém materiálu technické kresby a ilustrace, sériové výroby uměleckořemeslných prvků, technologiích reprodukce obrazu i zvuku, filmových sekvencích i klasických uměleckých druzích, které se snažily novým zpracováním tématu na estetiku stroje reagovat.

Stroj jako čistě konstruovanou formu uprostřed chaosu tvarů propagoval v rámci „moderní mechanické estetiky“ teoretik skupiny Devětsil Karel Teige (1900–1951). Teigův výrok, že některé z obrazů se podobají „suchým inženýrským výkresům“, připomíná na výstavě kresba Soustruh k obrábění kol lokomotiv (1854) ze souboru prací žáků Českého stavovského polytechnického ústavu a obraz Františka Kupky, Ocel pije (1927). Moderní mechanická estetika byla založená na protikladu umění a stroje: umělecká krása klesla na pouhou spekulativní formu „dekorace“, zatímco technická krása vznikala jako skutečné dílo vytvořené matematickou intuicí. Ve skutečnosti se tradice strojové estetiky 19. století vyvíjela zpočátku na akademických základech. Umělecké a technické formy se v této tradici spíše doplňují než potírají, jak ukazují čtyři tematické okruhy této výstavy: 1. mechanická krása, 2. alegorie, 3. ornament, 4. optikou stroje.

MECHANICKÁ KRÁSA

Základ novodobé strojové estetiky tvoří především architektonická kresba 19. století, jejímž tématem se po zavedení výuky mechaniky staly také stroje. Počátky výuky mechaniky souvisí v Praze s reorganizací Českého stavovského polytechnického ústavu, kterou v roce 1805 provedl Franz Joseph Gerstner (1755–1832). Některé kresby jeho žáků, připravované ve druhém roce výuky technické kresby zaměřené na stroje, vyšly v Příručce mechaniky (Handbuch der Mechanik) v Praze a ve Vídni v letech 1831–1834 i ve druhém díle Pozemního stavitelství (Die landwirtschaftliche Baukunst) od Philippa Joendla v letech 1826–1829. Vnímání strojů proměnily později cykly velkoformátové fotografie z továrních provozů, staveb mostů nebo z pražských průmyslových výstav: Jubilejní zemská výstava (1891), Výstava architektury a inženýrství (1898), I. dělnická výstava (1902) a Jubilejní výstava Obchodní a Živnostenské komory (1908).

ALEGORIE

Vyobrazení personifikovaných sil pohánějících stroje popř. zobrazující průmysl a jeho odvětví přimělo umělce doplnit staré ikonografické vzorníky o nová témata jako byl průmysl, elektřina nebo sport. Mezi nejznámější patří série Allegorien und Embleme (1882–1885) a Allegorien. Neue Folge (od roku 1896) vydávané vídeňským nakladatelem Martinem Gerlachem.

ORNAMENT

Ornament sehrál zásadní roli v modernizaci umění 19. století. Stal se univerzálním teoretickým pojmem, na němž se vymezoval vztah mezi rukodělnou prací a masovou výrobou, sloužil k výzkumu polychromie a simultánního kontrastu barev (G. Field, 1825, Eugène Chevreul, 1839) a pomáhal umělcům vymanit se z konvenčních forem, označovaných jako dekor. Protiklad stylizovaného a realistického ornamentu tvoří základ Sederova alba Die Pflanze in Kunst (1886). Popření konvenčního přístupu umožňovala i multiplikace forem jako v případě kompendia Documents décoratifs (1902) od Alfonse Muchy. Na migraci ornamentů a jejich forem z jednoho materiálu na druhý založil svou vlivnou teorii „ o odívání architektury“ architekt Gottfried Semper. Jeho termín praktické estetiky znamenal, že zároveň s estetickými soudy byla zkoumána i etická stránka krásy. Od těchto úvah už byl jen krok k závěru, že krása spočívá v dokonalé funkčnosti výrobků. Sériová výroba litinových výrobků blanenských nebo komárovských železáren je ztělesněním přenosu ornamentálních forem ale i vědomého využívání sériové výroby.

OPTIKOU STROJE

Oporou „moderní mechanické estetiky“se staly vedle technické kresby 19. století a praktické estetiky ornamentu především fotografické záznamy Angličana Eadwearda Muybridge (1830–1904) a Francouze Étienne-Julesa Mareye (1830–1904) zachycující pohyb předmětů i lidského a zvířecího těla. S jejich malířskou podobou se setkáme v díle Luďka Marolda (v Paříži v letech 1889–1897) i Františka Kupky (roku 1896 se v Paříži usadil). O existenci tohoto druhu fotografie však věděli čtenáři časopisu Lumír už od roku 1886, kdy je ve svém fejetonu Fotografie momentní uvedl vedle jiných příkladů vědecké fotografie okamžiku Josef Václav Sládek. Využití přístrojů pro konstrukci kruhové perspektivy panoramat nebo fenakistiskopu pro animaci pohybu připomene počátky „pohybující se malby“, jak ji do své estetiky v roce 1849 začlenil filosof a estetik Bernard Bolzano (1781–1848).