Koncept robotické výstavy „Česká malba generace nultých let 21. století“ představuje torza tvorby několika výtvarníků současného malířského pokolení (průměrný věk účastníků je 32 let, nejmladšímu je 26). Lépe řečeno, s přihlédnutím k současnému sociologickému diskursu pojmu „generace“, výtvarníků, kteří vstoupili na uměleckou scénu zhruba před deseti lety. Ponechme zpočátku stranou, že i přes dobromyslnou snahu Richarda Adama připravit vyvážený přehled, působí celek jako armatura, podobná ateliérovým výstavkám, zalitá betonem pomalovaných pláten z ateliérových cvičení. Beton je sice kvalitní, ale konstrukce pochybná.
V počátcích estetiky, ještě za německého filozofa Baumgartena, stála reflexe dobového umění stranou estetických nauk; požadavek „časového odstupu“ (nejméně třicet let) neponechával v době klasicismu žádný prostor pro adekvátní reflexi dobového umění. Díla umělců generace nultých let 21. století máme před sebou vyrovnaná bez kontextu; jsou tak seřazena jen pár měsíců po té, co ona inkriminovaná dekáda skončila. Zároveň; znalost osobního diskursu umělců si divák vytváří po léta sám, návštěvami individuálních či společných výstav jednotlivých výtvarníků. Vystaveni v řadě jako fotbalisté před utkáním, s uzounkým výsekem ze spektra vlastní tvorby, prezentují vlastně jen „jeli jsme na góly a … prostě byli lepší, no.“ Nejde o výřez ze spektra generace, ale o uměle sestavený ateliér studentů a absolventů. Tvorbou generace nultých let 21. století, pokud již jaká existuje, prostupuje čirá malebnost a hravost, z jejichž klidné hladiny se v určitých místech zdvihají mohutné korálové útesy, v podobě literární narativnosti (zřetelné např. v dílech Jana Vytisky).
Václav Girsa zase využívá asambláž v rozverném kódu; jeho Žralok, na jehož existenci participuje spací pytel, evokuje Courbetovo L’Origine du monde (1866), a jde o podivuhodné propojení přežilého Freudovství ve vnějších symbolech spánku a erotična, a starobabylonského mytického pojetí ženy coby vampýra. David Hanvald se drží v započaté linii ohledávání prostorových možností dvourozměrného plátna. Přítomnost Marka Meduny vedle jeho bývalých kolegů z Rafanů by snad chtěla napovědět, že je začínají tlačit zubní protézy. U Meduny nad tím lze vážně uvažovat, neboť jeho texty, doprovázející jinak malířsky i narativně vynikající plátna, ohledávají známé pole oblíbené stolní hry „épater le bourgeois“, známé také jako „prostě nabij klišé, on už někdo padne“. Jeho kolegové ze smečky Rafanů Jiří Franta a Luděk Rathouský projevili více entuziasmu a smyslu pro koncept. Nikitinová pracuje s čirou hravostí skrze jednoduché formy. Z Maskerových her krajin je cítit zvláštní esprit: postapokalyptická pole jsou útočištěm flekatých postav (vzniklých podle šablon – jak oblíbená metoda Banksyho), a jsou jevištěm naprosto dadaistických příběhů, v nichž vystupují chameleonští jedlíci hamburgerů s metrovými jazyky. Tísnivé zavalení vizuálními informacemi zahlcuje mysl do míry, v níž se z roztěkanosti stává koncentrace. Kresby Sahánkové jsou otevřeným dílem, nedokončeným cyklem, Kopalovy koláže evokují využitím starých map (i hvězdných) staré Batličkovy dobrodružné romány. Jde vlastně o malá jeviště, která nepostrádají rampy ani rámy a obrazy se tak stávají metaobrazy, když referují o specifické umělecké formě (připomínající loutkové divadlo).
Ale dále: Jakub Hošek rozvíjí svou divokou expresivní linii, doplněnou emblematickými texty, Jan Vytiska, který dokončuje studium u Jiřího Surůvky, zase pracuje se specifickou směsí prý „surrealisticko-pop-artového“, ale dalo by se říci i comicsově neotřelého přístupu v současné české malbě. Fanatizován poetikou amerického středozápadu 20. let minulého století, snad i podivuhodným příběhem kosmatého kanibala Sawney Beana a veřejnými popravami věšením amerických černochů ve 20. století, vytváří syrově lyrická pole fantazie.
Unikátní je tvorba Roberta Šalandy, vytržené z kontextu sportovního komentátorství stojí věty v minimalistickém grafickém zpracování. Možná zní fotbalistova zmatená řeč po zápase stejně zmateně, jako obecná snaha umělce interpretovat vlastní dílo. Zajímavé je Archerovo archetypální ohledávání možností krajinomalby a obrazové textury v cyklu zmizelé Pangey.
Ačkoliv mnoho výtvarníků již dostudovalo, nebo se věnuje postgraduálnímu studiu, nemohu se zbavit dojmu „studentské výstavy“ (nejde o kvalitativní hodnocení vystavených děl): „Autorské večery studentů stavím proti ´přednesům z vlastní tvorby´, jež se zpravidla konají v berlínských hostincích“, píše Walter Benjamin v jedné ze svých raných studií Studentské autorské večery (1913).
Zatímco generace let 90. či 80. se utvrdily s oním Baumgartenovským „časovým odstupem“, tato byla ustavena uměle kurátorem. Zatímco na generace předchozích koncepčních výstav bylo pohlíženo s několikaletou distancí, zde máme možnost odstupu několikaměsíčního. A tak jsme diváky výstavy ateliéru sice velmi vyspělého, leč princip zůstává stejný: „Teď vám ukážeme, co jsme během cvičení namalovali …“ Akorát nám to hrdě nehlásí studenti, ale kurátor. Kéž by bylo více „berlínských hostinců“, a méně studentských večerů.
______________________________________________________________
Česká malba generace nultých let 21. století / kurátor: Richard Adam / Wannieck Gallery / Brno / 12. 10. 2011 – 5. 2. 2012
