Nezávislost na konzumním světě

V Muzeu Montanelli probíhá do konce ledna výstava Pavly Aubrechtové a Vladimíra Gebarera. Žádná super slavná jména, o to zajímavější a překvapivější se může stát její návštěva. Rozhovor s kurátorkou výstavy Dadjou Altenburg - Kohl přináší odpovědi nejen na její vztah k dílu prezentovaných umělců, ale i na to, podle jakého klíče autory vybírá a proč se v Muzeu Montanelli objevují méně známá jména výtvarné scény.

V první řadě mě zaujala instalace výstavy. Kromě děl samotných je do Muzea Montanelli přenesena i část ateliéru Pavly Aubrechtové, hned u vchodu visí svatební šaty obou umělců s fotografií z jejich svatebního dne a to nemluvím o dalších věcech. Jak vás napadlo výstavu takto rozšířit? Pavlu a Vladimíra znám již dlouho a pozoruji je. Jsou to nesmírně skromní lidé. Z mnoha rozhovorů s nimi oběma vím, že jejich vnitřní potenciál je silný, a že by byla škoda právě na toto nepoukázat. Naším záměrem bylo zaintegrovat jejich tvorbu do prostředí, ve kterém oba tvoří a nechat nahlédnout do jejich soukromého života − samozřejmě velmi diskrétním a opatrným způsobem. Tento nápad se oběma líbil.

Jak reagovala Pavla Aubrechtová na to, že bude pár měsíců bez potřeb, které − myslím si − ve svém ateliéru pravidelně využívá? Velmi pozitivně. Nikdo ani netuší, jaká Pavla je! Dá se nadchnout, je dobrodružná, důvěřivá, bezprostřední, citlivá, zranitelná a neobyčejně statečná. Těšil ji tento projekt. Byla skvělá.

Takovéto nahlížení do zázemí, ve kterém díla vystavených autorů vznikají, vybízí k interaktivním či alespoň komentovaným prohlídkám muzea. Zdá se mi, že i dětský návštěvník by zde mnohé věci pochopil, či by se mu ve spojitosti se zajímavým výkladem mohla výstava líbit. Organizujete nějaké takové akce či máte je v plánu do budoucna? Ano, každý, kdo zavolá, si může objednat komentovanou prohlídku. Tak tomu bylo vždy, takto chceme i nadále pokračovat.

Dá se shrnout, jak účastníci komentovaných prohlídek na výstavu reagují? Po celou dobu jsme se setkali pouze s návštěvníky nadšenými. První dojem z výstavy díky jejímu puristickému pojetí mnohdy klame. Vidíme lidi, kteří reagují po prohlídce výstavy emocionálně, z dojetím a velkým nadšením. Čím hlouběji jsme pronikali do tvorby těchto dvou umělců, tím více jsme měli zájem je vystavit a věnovat oběma čas i energii.

Jak jste se k tvorbě Aubrechtové a Gebauera dostala? Pokud si dobře vybavuji, v Praze na žádné výrazné skupinové výstavě zastoupeni nebyli, o samostatné výstavě nemluvě. Pavla a Vladimír navštěvují naší galerii, později i muzeum, již mnoho let. Blíže jsme se seznámili v jejich ateliéru, kam mne pozvali. Tam vznikla myšlenka na velkou výstavu, tam se zrodil též nápad při této příležitosti natočit rozhovor a připravit materiál na malý film o nich.

Co vás osobně na práci Aubrechtové a Gebauera zaujalo? Zaujalo mne nadšení se kterým oba umělci tvoří. Zaujala mne i symbióza ve které žijí, zaujala mne profesionalita a nezávislost na konzumním a mediálním světě. Pavlina citlivá tvorba svědčí o dlouholeté profesionalitě. Koncept, který se zdánlivě náhodně vyvíjí, prodělává proces nesčetných proměn, které náhodné nejsou a které potvrzují velkou kreativitu. Hra s materiálem a barvami je u ní precizní a dokonalá. Svůj vztah k přírodě, hlavně k fauně využívá ve zpracování různých materiálů, které desetiletí sbírá, třídí, rozděluje, barví a shromažďuje a čeká na podnět. Sklíčka, nitě, špulky, kamínky, provázky a flitry, lístečky a plody, plíšky, kusy látek, kuličky a výstřižky. Jehly, tužky, střepiny, jehličí, křížaly a papírky. Femininní skladování materiálu podtrhává tím, že obsadí kuchyňský kredenc pracovními potřebami a tak vlastně postupuje svou „ženskou úlohu“ zvláštním nechtěně feministickým způsobem „jejímu umění“. Pavla experimentuje s přesností hodinek. Věnuje jednotlivým pracím čas a toto je patrné. Je na chvíli ovlivněna japonským uměním, objevují se i velmi redukované, minimalistické i meditativní práce. Barví slunečním světlem, lisuje, škrábe, ryje a perforuje materiály. Přírodní barvivo, květy máku a růží, březovou kůru, vše zpracovává.

A co Vladimír Gebauer? Tak jako Pavla, je i Vladimír přímo závislý na přírodních materiálech, ale zpracovává je spíše naturalistickým způsobem. Jeho kresby však prozrazují citlivý přístup k materiálu a něžnou duši při pojednávání různých, často lidských témat. Tak vznikají obrazy jako „Lidice“, či „Dopisy příteli“. Hrubší materiály, jako je dřevo, písek, sklo, ale i kámen jsou neustálým podnětem a volbou při tvorbě jeho velkých asambláží. Jeho dílo je v muzeu prezentováno formou kabinetu, aby měl návštěvník možnost rozpoznat množství stylů i přístupů k práci Vladimíra, který po studiu navazoval na tendence 60. let. Své práce pečlivě připravuje, plánuje a kreslí, nic nepřenechává náhodě. Barevné pigmenty a kombinace barev jsou u něj pečlivě promyšleny.

Aniž bych tím chtěla někoho urazit, mám pocit, že takovým umělcem, který je v současné době na oficiální scéně vidět méně, než by si zasloužil, je i Bedřich Dlouhý, jehož výstavu jste uspořádali v roce 2010 a ostatně i o generaci mladší Daniel Pešta, jehož výstava předcházela Aubrechtové s Gebauerem. Je vašim záměrným cílem vybírat významné a přesto v Praze málo prezentované autory? Dnes diktuje často hodnotu umělce trh. Dle mého je někdy prospěšné poohlédnout se po lidech, kteří nejsou tak průbojní a potřebují trochu asistence i podpory stát se viditelnými. Je mnoho kvalitních umělců, kteří nemají ani chuť ztrácet čas bojem o místo na trhu, či čas výstavami, které jsou pro ně vyčerpávající. Imponují mě. Věnují se tvorbě a tato je pro ně nejdůležitější. Takovéto lidi přesvědčit o výstavě je často i výzva a vyžaduje rozhovory a to je právě to zajímavé.

Plánujete výstavu nějakého takového autora i do budoucna? Často nacházím i umělce, kteří mají úspěch v zahraničí a ne zde a naopak. Já osobně je vybírám podle jejich tvorby, nebo proto, že se nám zdají zajímaví, nebo se hodí k tématu, které právě pojednáváme. Chci se koncentrovat na projekt. Samozřejmě budeme takto vystavovat i dále do budoucna.

______________________________________________________________

Tajemství Pavly Aubrechotvé, Kabinet Vladimíra Gebauera / Muzeum Montanelli / Praha / 2. 11. 2011 – 31. 1. 2012

 

 

 

 

 

 

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.