Milena Bartlová se ve svém novoročním příspěvku ohlíží za loňským ročníkem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Zvlášť vyzdvihuje díla Pavla Sterce a Dominika Langa.
Milena Bartlová: Nic starého pod sluncem
Loňský rok skončil emocionálním, ba existenciálním náporem týdne mezi smrtí a pohřbem Václava Havla, kdy se prolínaly osobní vzpomínky s palimpsesty kolektivní paměti. O tom, že letošní rok nebude nudný, už snad nepochybuje nikdo, i když jak to bude vypadat, to si představují optimisté, realisté a pesimisté různě; nezbývá nám ale než být trpěliví, své místo v naší paměti si rok 2012 zjedná až za dvanáct měsíců. Archaická moudrost má za to, že pro průběh čehokoli je určující kvalita času i náš postoj ve chvíli, kdy se to počíná. 1. ledna 2012 večer tedy píšu v pozitivním duchu a o dobrých věcech.
Jiří Thýn
Předposlední den minulého roku mne mimořádně potěšilo Finále 2011 Ceny Jindřicha Chalupeckého v DOX: je to dobrá, byť výběrová zpráva o stavu nastupující generace současného českého umění. Umělecké dílo modernismu tematizovalo novost, originalitu a individuální tvůrčí gesto. Některým dnešním tvůrcům, jako právě novým konceptualistům na Finále 2011, mohou být tyto kategorie lhostejné, nevzdávají se ale toho, aby jejich díla zprostředkovávala podstatné věci. Tři z pěti instalací představují různé stránky tázání nad povahou a smyslem vizuálního umění tady a teď. Jiří Thýn v Základní studii analyticky demonstruje, co to znamená, že obraz reprezentuje, a jak to dělá, aniž by bylo podstatné, jaký technický prostředek při jeho vzniku posloužil. Vratké kino Filipa Cenka ohledává vyprávění v proměnlivé souhře viditelného, neviděného a vysloveného, mezi limity pojmenování a vnímání, v napětí mezi projekcí a imaginací. Vítězné video Das wandernde Sternlein Marka Thera nenechá divákovi na okraji zorného pole možnost odstupu od intenzity sdílené emoce, v níž se dotýká otevřených ran (pod)vědomí české společnosti.
Mark Ther
Mně ale nejvíce zaujaly dvě instalace tematizující muzeum. Dva malé průsečíky Pavla Sterce představují vitrínu jakoby přenesenou z kvalitní aktuální expozice nějakého přírodovědného muzea. Autor přepracovává a reinterpretuje ambici muzea být moderní alternativou chrámu: inscenuje zde totiž to nejpodstatnější místo lidského pobytu na tomto světě, průsečík nebes a země, jež ztělesňují stalagmit a meteorit. Obě přírodniny, znehybněné v muzejní instalaci, vyzařují intenzitu závratného průběhu času, který se koncentruje v malém prostoru blízké vzdálenosti mezi nimi. Pravost a skutečnost obou objektů vyvolává mrazení v zádech: tento stalagmit narůstal po tisíciletí v hlubině země, tento meteorit přiletěl z ne-lidské hlubiny kosmu. K instalaci patří dvě pohlednice – obrazově nezajímavé až nepěkné zprávy z akcí, v nichž Sterec propojil náš pohled do kosmu (v planetáriu) s existenciální situací hledání partnera a návštěvu podzemí (v Koněpruských jeskyních) s tázáním po smyslu světa. Stercův koncept se obejde bez výtvarnosti v jakémkoli smyslu, o související akci podává jen odtažitou zprávu.
Pavel Sterec
Dominik Lang v Soukromém muzeu naproti tomu zůstává v prostoru umění. Předvádí nám projekt a model muzejní expozice své osobní mytologie, paradoxní protiklad mezi veřejnou povahou muzea a soukromou rodinnou vzpomínkou. Fiktivní projekt muzea představuje pomocí kreseb, prostorových skic a modelů, kdežto intimní vzpomínání na otcovu uměleckou tvorbu má hmatatelně tělesnou povahu v surové modelaci hlíny i ve figuře muže, jež je v ní uvězněna a zároveň odkazuje k dějinám umění (přes Rodina k Michelangelovi). Jen díky svému otci může autor být tělesně žijícím člověkem; na oplátku dnes syn zhmotňuje paměť tvorby svého otce jakožto veřejností zapomenutého umělce. Vzpomínka dětí na rodiče je podobně ústřední osou světa jako pulzující napětí prostoru mezi nebem a zemí.
Dominik Lang
Lang i Sterec zjevně vědí, že místem, kde se inscenuje paměť a význam, je právě muzeum: není neutrálním prostorem objektivní dokumentace ani sbírkou ilustrací k učebnicím. Jeho dvěma tvářemi jsou archivace a konstrukce, co možná trvalé uchovávání a vždy znovu nové interpretace. Muzeum tematizuje paměť. Napětí mezi osobní a společnou pamětí patří k ústředním silovým polím dneška. Jsme do té míry, do níž jsme společenskými bytostmi, ale zároveň musíme bránit svou osobní integritu před mocenskými nároky institucí, jež si společnost zřizuje.
Filip Cenek
Kapacita paměti našich počítačů se rychle zvýšila, přívaly stále nových informací přitom stejně rychle znejasnily hranici mezi podstatnými věcmi a balastem, mezi moudrostí a žvástem. Rychle se snižuje rozsah vzdělanosti nastupujících generací – nemají čas vyhledávat v obrovském množství zděděných slov a obrazů ty, které by jim mohly cosi podstatného sdělit. To může být osvobodivé, ale zároveň svazující a riskantní: umělecká díla, ideje, ale i vědecké konstrukty a politické akce, jejichž kořeny a minulost neznáme, mohou předstírat, že jsou nové, a tedy autoritativní. Touha po takových slovech, myšlenkách a řešeních, které by přinesly to skutečně nové, je přitom naléhavá, protože mnohé výzvy dneška jsou bezprecedentní. Nezbývá, než být ve střehu, neplést si konzumní mystifikaci novinek s živou obnovou a represivní konzervatismus toužící jen po moci s živou tradicí. To nám všem přeju do nového roku.
