Velice záhy se artalk posunul ke komentování sledovaných článků. Velkou zásluhu na tom měl tehdejší šéfredaktor Mladé fronty Dnes (dnes šéfredaktor Blesku…) Pavel Šafr. Jeho víkendový cyklus článků o „nejslavnějších obrazech světa“ byl natolik pitomý, že jej nešlo přejít mlčením.

 

11. února 2006 Nejvýraznější výtvarnou novinkou, která doprovází změnu grafiky MfD, je seriál, ve kterém list hodlá čtenářům představovat „nejslavnější obrazy světa a jejich příběhy“. Seriál, či alespoň jeho první díl, si vzal na starost sám odcházející šéfredaktor MfD Pavel Šafr. V první díle věnovaném Botticelliho obrazu Zrození Venuše se dozvíme mimo jiné, že je to krásné, nádherné a poetické dílo, že jde o přímočarou alegorii a oslavu krásy, která bere dech, a že ji velmi obdivují Japonci, „kteří tak skvěle dokážou ocenit hodnoty evropské kultury.“ Autor se však nezalekl ani psychologizujících soudů: „Venuše sama vnímá smyslnost své nahoty citlivostí vlastní duše.“ Nebývalou šíři svého kulturního rozhledu též dokládá, když jako autoritu cituje řádovou sestru Wendy Beckettovou, autorku knihy Toulky světem malířství. (Oproti fiktivnímu rozhovoru s Milanem Kunderou, který sobotní MfD rovněž přináší, je to však pořád ještě slabá káva.)

18. února 2006 Seriál o „nejslavnějších obrazech světa“ na stránkách sobotní MfD je tedy skutečně oním novým projektem Pavla Šafra, o kterém tak tajemně před časem hovořil v Respektu. Vysoko nasazenou laťku hlouposti a banality prvního dílu, který byl věnován Botticelliho Venuši, drží i tento týden v článku o Piccasových Avignonských slečnách. Dočteme se v něm například, že newyorské Muzeum moderního umění, „které má milou přezdívku MoMA,“ je snad nejlepší galerie moderního umění a „stojí za to ji vidět“. V sále s Picassovými díly prý bývá plno, přesto zde panuje „posvátné ticho“.“Mimo jiné to lze vysvětlit i vědomím, že patří mezi slavnými obrazy k těm nejdražším.“ Jasně, peníze jsou hodné posvátné úcty ze všeho nejvíce. O obrazu samém pak Šafr, který prokazuje mimořádný vhled do duší umělců, píše: „Ukazuje se zde zvláštní vztah Picassa k ženám. Na jednu stranu je opravdu hodně potřeboval, což dokládá úctyhodný počet jeho milenek. Hlavně jim však chtěl vládnout. A v tomto obraze je skutečně ovládl.“

25. února 2006 Třetí díl kunsthistorického seriálu víkendové MfD přináší dvě novinky. Především kategorii „nejslavnější obrazy“ rozšiřuje i na nástěnné malby. Berme to jako příslib, že v dalších dílech by se Pavel Šafr mohl věnovat i ostatním uměleckým formám a že nakonec nepůjde jen o obrazy, ale o nejslavnější umělecká díla vůbec. Jistě by dokázal velice zajímavě vysvětlit, proč je docela obyčejná záchodová mušle považována ze nejvýznamnější dílo 20. století. Druhou novinkou je, že oproti minulým dílům, kterým rovněž nešlo vyčítat přílišnou suchopárnost, se ještě více odvázal. Návštěvu Pompejí například líčí takto: „Nejkrásnější procházka je zde v jarní či pozdně letní večer, kdy se tu toulá již jen málo turistů a my si můžeme v klidu představovat život v dávno opuštěných, ale zachovaných domech. Pijeme k tomu víno z místního bufetu s příznačným názvem Lacrima Cristi del Vesuvio a před námi ožívá dávná civilizace.“ Jak neotřelé, výstižné a přitom úsporné! Úplný Karel Čapek. Standardně vysokou úroveň vykazuje autorova schopnost vcítit se do zobrazených postav. O dámě na portrétu se mimo jiné dozvíme, že měla „(neblahé) sklony k hlubokému přemýšlení“ (závorka je Šafrova) a že svého muže milovala méně než on ji. „Jako by autor obrazu vyjádřil i to, co si zadavatelé neobjednali.“ Ano, někteří autoři mají onu nešťastnou vlastnost, že svými díly prozrazují víc, než tuší.

4. března 2006 Jedno se musí Pavlovi Šafrovi nechat, jeho výběr slavných uměleckých děl je rozhodně překvapivý. Jakkoliv je Artemisia Gentileschi jistě pozoruhodnou autorkou, že by její Judita měla patřit mezi „nejslavnější obrazy světa“, bych zrovna neřekl. Její zařazní do tohoto pofiderního seznamu nicméně slouží autorovi spíše ke cti. Méně již, že ji představuje, aniž by byť jedinkrát zmínil Caravaggiovo jméno. O umění jde totiž opět až na posledním místě. Spekulovat o tom, jak se asi to, že byla v mládí znásilněna, projevilo na její tvorbě, je totiž mnohem zábavnější. „Ačkoli soud nedošel k závěru, že Artemisia byla znásilněna, my zde zřejmě máme před sebou důkaz.“ Kam se na to hrabe Dan Brown se svými rozbory „kódu“ Da Vinciho! Artemisia sice malovala nejen heroiny, ale i erotické obrazy Venuší, ale co by novinář Šafrova formátu neobětoval pro dobrou story.

11. března 2006 „Ve slavných Dějinách umění od Pijoana…“ začíná Pavel Šafr další díl svého seriálu a zjevně mu to nepřijde ani trochu divné. Možná se tedy za čas dočkáme i toho, že na stránkách ekonomické rubriky budou novináři MfD začínat své analýzy slovy: „Jak píše Mach v Ekonomice pro střední odborná účiliště…“ Očekávát od čtenáře víc by totiž bylo „neprofesionální“. Článek je věnován portrétům papeže Inocence X. od Francise Bacona. Pijoanovi, českým publikacím o výtvarném umění vůbec a dokonce i „českému internetu“ Šafr vytýká, že se podrobněji nevěnují Baconovu osobnímu životu. „Proč – copak není každé dílo obrazem autorovy duše?“ klade bezelstně naivní otázku, neuvědomujíc si, že odpověď na ni zní – Ne. Pokračování se dá tušit – Šafr nám odhalí, že Bacon byl homosexuál, ergo křičící papež musí být výrazem jeho vlastních strachů a nejistot. Napsané je to s takovou buranskou přímočarostí, jaká se hned tak nevidí. „Otec a jeho tvrdě uplatňovaná moc – to je silný důvod k posedlosti tématem. Bacon sám v jednom rozhovoru naznačil, že cítil k otci zvláštní druh nenávisti kombinované s jakousi homosexuální verzí Oidipova komplexu. Zřejmě ho zároveň i miloval. Téma otcovské moci papeže se stalo pro Bacona zvláštním druhem psychoterapie po otřesných zážitcích z let dospívání.“ Zatím jsem se Šafrovým seriálem jen bavil, tentokrát se za něj opravdu stydím.

18. března 2006 Další díl Šafrova seriálu je věnován Giottovým freskám v Padově. Z dosud publikovaných textů je tento zatím asi nejkvalitnější. Ani tentokrát se sice čtenář nedozví, proč je vlastně Giotto považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropského umění (Nepovažujeme-li za vysvětlení tezi: “Dante i Giotto byli psychologové a mimo jiné i analytici pocitů viny.“), ale informačně poměrně hodnotná je alespoň část, ve které Šafr vysvětluje středověkou praxi tvorby obrazu, kdy malíř často pracoval podle ideového konceptu, který zpracoval někdo jiný. Skutečnost, že autorství díla nejde přiřknout jen jedné osobě, se sice Šafrovi zjevně moc nelíbí, ale v rámci “žánru“ je možné považovat za úspěch už jen to, že si je této problematiky vůbec vědom.

25. března 2006 „O tomto obrazu není co napsat,“ začíná další díl seriálu o nejslavnějších obrazech světa, tentokrát věnovaný dílu Vasilije Kandinského. Psát o něčem, o čem nemá, co napsat, však Pavel Šafr umí. Vypomůže si krátkou odbočkou na pole architektury („Je to pozoruhodná moderní budova, ošklivá i krásná zároveň,“ z jejíž střechy jsou vidět „obrysy Mekky moderní architektury – vzdálený komplex La Défense s jeho skleněnými mrakodrapy,“ charekterizuje Centre Pompidou, dokazujíc tak, že o architektuře toho ví stejně jako o umění.) a plynně přejde k historkám z malířova života. Celé to pak uzavře muzikologicko-teologickým výkladem podstaty abstraktního umění: „Vnímání hudby je podobné. Nic jasného z ní neplyne. ‘Pouze’ pocity a city, což je zjevně to nejdůležitější v lidském životě. Je-li Bůh, určitě nemyslí ve slovech, ale přemýšlí orchestrální hudbou.“

1. dubna 2006 Díl věnovaný obrazu Smrt Marata od Jacquese Luise Davida patří v rámci Šafrova seriálu k těm lepším. Šafr se samozřejmě rozepisuje hlavě o tom, kdo byl Jean Paul Marat (podle něj „vědec s krvelačnými sklony“ a „jeden z jakobínských předáků“), a o Davidových mimouměleckých aktivitách, ale tentokrát je takovéto pojetí do značné míry legitimní. Charakteristika Davida jako prvního z mnoha moderních umělců, „kteří propadli ideologii a sloužili politice,“ je celkem výstižná, byť zdaleka ne vyčerpávající. Slabinou článku při tomto pojetí jsou ale až příliš zjednodušující charakteristiky jednotlivých osobností a politických frakcí francouzské revoluce.

8. dubna 2006 Nic. Tento týden sobotní MfD vyšla bez dalšího dílu Šafrova seriálu o nejslavnějších obrazech světa. Obávám se, že jde jen o dočasnou odmlku, ale buďme vděčni aspoň za to.

15. dubna 2006 Jelikož jde o velikonoční speciál nepředstavuje Šafr jeden obraz, ale hned čtyři. Tématem je ukřižování. U Raffaela Šafr nachází „něco jako teologické divadlo“ a postavy pod křížem podle něj vypadají „jako by čekali na autobus“. V souvislosti s Grünwaldovým Isenhaimským oltářem považuje zase za důležité čtenářům sdělit, že mdloba Panny Marie je „pochopitelnou mateřskou reakcí“ a že v Colmaru, kde je obraz dnes vystaven, mají vynikající víno. Velazquezovo ukřižování je podle něj „velmi emotivní, ale přitom vznešený obraz“, který v sobě obsahuje „zvláštní paradox“ – spojení estetické krásy s tématem smrti. Konečně o Kristovi černochů od Aléna Diviše píše, že „ignoruje estetiku a míří rovnou k podstatě“. Celé to Šafr zakončuje úvahou na téma, v čem je pro nás Kristova smrt na kříži tak zajímavým tématem. „Zřejmě v tom, že jde o zobrazení brutální justiční vraždy a utrpení její oběti. Právo je zřetelně na straně oběti, což vzbuzuje odpor ke zlu i soucit s obětí – a to napříč všemi náboženstvími, napříč kulturami a napříč dějinami.“ A já si do teď myslel, že to má co dělat s vykoupením.

22. dubna 2006 Jubilejní desátý díl, jehož hrdinou je tentokrát Egon Schiele, má charakter téměř ryze životopisný. Inspirován byl nicméně kresbou umělcovy umírající manželky, kterou Šafr představuje jako obraz, který „ukazuje na velkou přítomnost citlivosti, bolesti i lásky u člověka, který pohlíží do tváře smrti své ženy i svému vlastnímu konci. Kresba sama je zvláštním pokusem o překonání naprosté bezmocnosti. Člověk má u tohoto obrazu silný pocit, že se to podařilo – alespoň pro ten krátký okamžik, kdy kresba vznikala.“ Celé mi to přijde dosti banální, ale o to koneckonců nejde. Stále víc a víc se mi však vnucuje v pravdě šafrovská otázka – proč by mě zrovna tohle a zrovna teď mělo vůbec zajímat?

29. dubna 2006 Dalším hrdinou seriálů je Masaccio. „I pro nás, kteří nejsme vědci a jen se učíme chápat umění,“ začíná Šafr skromně svůj popis fresek v kapli Brancacciů. Hned však přitvrdí: „je hned zřejmé, že před sebou sice máme dva malíře ze stejné doby, kteří v mnohém používají stejné techniky, ale že jeden – Masolino – patří ještě ke středověké gotice a druhý – Masaccio – otevírá naplno moderní vidění světa, jak ho v návaznosti na antiku přinesla renesance.“ Takhle „zřejmé“ je to sice dnes asi málokterému vědci, ale to je samozřejmě podružné. Význam Masacciova díla Šafr v závěru shrnuje další ze svých vznešeně znějících floskulí: „Ten mladík provedl ve výtvarném umění obrat k poznání přírody. I k poznání hloubky lidské duše, což může být v celé své nahotě otřesné jak vyhnání z ráje.“

6. května 2006 Tentokrát si Pavel Šafr vzal na mušku hned dva autory – Pieta Mondriana a rakouského malíře a architekta Hundretwassera. Po Wendy Beckettové a Pijoanovi také prozrazuje svůj další zdroj: populárně naučný server artmuseum.cz. „Kdo si před rokem udělal výlet do Vídně, kde galerie Albertina představila Mondrianovo dílo v jeho časovém vývoji, a pak navštívil Hundertwasserův Kunsthaus, zažil na vlastní kůži jeden z nejzajímavějších střetů v estetickém přístupu,“ převádí do filozofující hantýrky svůj postřeh, že jeden ze zmíněných umělců používá rovné čáry a druhý ne.