Ve svém posledním letošním komentáři se Milena Bartlová věnuje výstavám sv. Anežky a Davida LaChapella. Za povrchní a kýčovitou přitom považuje hlavně první z nich.

Milena Bartlová: Kýčovité vánoce a apokalyptický nový rok!

Pro vánoční speciál jsem měla nachystáno klidné, duchovní a nekonfliktní téma výstavy o sv. Anežce. Nedokážu ale na ní nalézt, proč bych ji měla doporučovat, a negativní recenze se do vánoční atmosféry nehodí. Výstavu za Národní galerii nejen financovalo, ale i koncipovalo Arcibiskupství pražské. Jsou zde pečlivě sebrána zobrazení sv. Anežky, Kláry, Hedviky a Alžběty Durynské. Pokud ale mají nashromážděné objekty kromě prosté kumulace nějakou koncepci a smysl, zůstávají návštěvníkovi zcela utajeny.

Z jednotlivých děl zaujme prostorová rekonstrukce původního hlavního oltáře kostela křížovníků u Karlova mostu, rozebraného v baroku. Takový typ instalace by ovšem měl být spíše standardem stálé expozice Národní galerie. Jen odborníci se budou ptát, jak je to s datací portrétu sv. Anežky na hlavici přípory vítězného oblouku kostela Salvátora do roku 1261, jestliže si vzpomenou, že podle katalogu Lapidária Národního muzea (1993) je většina tvaru hlavičky v sádře domodelované dílo Jana Štursy (podrobněji o hlavici zde).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vzhledem k marginálnímu postavení Anežky až do jejího velice pozdního svatořečení v roce 1989 se jí většinou nevěnovali nejkvalitnější umělci. Výjimkou je snad jen Josef V. Myslbek a model Anežčiny tváře pro pomník na Václavském náměstí patří zřejmě k vrcholům výstavy: jeho motivace ovšem byly mnohem více vlastenecké, než náboženské. Po sebrání všech možných ikonografických dokladů je tudíž na výstavě nečekaně mnoho méně kvalitního až špatného umění včetně nepokrytého zbožného kýče: moderní dřevořezbu řeholnice nezachrání autorství Bohumila Kafky (1934), stejně vypadá docela jako sádrová socha z obchodu s devocionáliemi.

Na vánoční svátky patří návštěva umělecké výstavy k dobrému tónu a muzea i galerie s tím počítají. Velké pražské výstavy letos buď sázejí na „křesťanskou spiritualitu“ (Anežka v NG, Reynek v GHMP), na drahocenné předměty inscenované jako projev moci (Carský dvůr ruských Romanovců na Pražském hradě), na vkus prvorepublikové buržoazie (Radimský v GHMP) nebo na různé kombinace těchto poloh (nová instalace pokladnice na Pražském hradě a Uprka v NG: o něm jsem psala zde).

Za jinými možnostmi musíme do Ostravy, kde je k vidění výstava Černá slunce: odvrácená strana modernity (GVU), nebo do Brna shlédnout výstavu Obrazy mysli – mysl v obrazech v Moravské galerii, jež je holdem racionálnímu pohledu na uměleckou tvorbu (k té se zde určitě brzy vrátím). Vypadá to, že Praha nepřestává být městem, kde by volby vyhrála i Klausova tenisová raketa a že zdejší výstavní instituce přitakávají prezidentovu klerikálnímu obratu. Naštěstí tu máme vedle kritického sociálního projektu Luciferův efekt v DOX ještě Rudolfinum. Deset minut od Anežského kláštera se ikonografie křesťanského umění rozehrává tak odlišně, že se může zdát nesmyslné obojí vůbec srovnávat.

Výstavou Tak pravil LaChapelle pokračují Petr Nedoma s Ottou Urbanem v projektech, které českému publiku nejen nabízejí umělecký prožitek, ale také je konfrontují s aktuálním vývojem světového myšlení. V tomto případě to vypadá, že už přestřelili: o laciném kýči, komerční podbízivosti a o upřímném pohoršení z tak larmoyantní nekvality mluví ještě více kritiků, než před rokem při výstavě Decadence Now! (i o té zde bylo psáno). Pokud ovšem nějaký ten nezkušený a naivně komerční divák opravdu přijde do Rudolfina proto, aby viděl třímetrového Michaela Jacksona s andělskými křídly a šlapajícího po ďáblu, určitě ho to, co tu uvidí dalšího, řádně vykolejí.

Na rozdíl od světaznalých kritiků ho znejistí už to, že by pornografická estetika měla na obrovských obrazech viset v tak důstojném výstavním prostoru. Především ale většina těch obrazů mu bude naléhavě a docela srozumitelně sdělovat, že všechen luxus komerce, lesk celebrit a institucionalizovaný voyeurismus našeho světa jsou viditelným projevem hlubokého a nenapravitelného rozkladu všech hodnot, včetně krásy, dobra a zbožnosti. Ten obyčejný konzument populární kultury, který normálně o současné – a nejspíš vůbec o žádné – umění ani nezavadí, nemá k dispozici intelektuální instrumentář, jehož pomocí by to celé odsoudil jako kýč, a nezbude mu, než si to, co všechen ten barevný a blyštivý glam chce říci, pustit na tělo. A dobře mu z toho nebude.

O tom, jak výstava Davida LaChapelle tematizuje jednu nikoli okrajovou polohu dnešní vizuální kultury, že je mimo modernistickou polaritu pravého umění a kýče, a v jakém kontextu lze dílo i kurátorský záměr lépe pochopit, se budou moci více dočíst v únorovém čísle Art+Antiques i ti, kdo se estetickým a morálním odsudkem kýče úspěšně obrní proti záplavě vizuální slasti a kdo rozhořčeně odmítají kurátorovo trefné srovnání LaChapellovy kariéry s Alfonsem Muchou. Nejsme si jisti, zda výstava v Rudolfinu přitakává, nebo kritizuje. Každopádně je silně znepokojeno naše „estetické nevědomí“ – a to rozhodně není málo.

Možná je to dokonce to, kvůli čemu umění a jeho výstavy máme. Možná je LaChapelle nepravděpodobným, ale logickým doplňkem sociálně angažovaného umění, už proto, že převrací na ruby konvenční identifikaci moralismu s estetikou střídmosti. A možná, že sváteční atmosféře konce roku 2011 lépe než zprávy o zbožnosti minulých dob odpovídá vánoční klip téhož autora: vizuální slast s erotickými podtóny ve službách reklamy na síť drogerií zde).

Tak šťastné vánoce a veselý nový rok! Aby bylo jasno: nečekám v roce 2012 konec světa ve stylu hollywoodského velkofilmu. Ale že se v dohledné budoucnosti chystá skončit takový svět, jaký jsme jej dosud znali a byli na něj zvyklí, to se už nedá, obávám se, přehlížet.