Milena Bartlová ve své recenzi aktuální výstavy Joži Uprky polemizuje nejen s představou Uprky jako „neprávem opomíjeného umělce“, jehož tvorbu je třeba rehabilitovat, ale i se zneužíváním jeho „folklorního mýtu“ ve jménu nacionalismu a antievropanství.
Milena Bartlová: Jsme venkované Evropy?
Neomylnou volbou tématu poslední výstavy své ředitelské éry v Národní galerii potvrdil Milan Knížák, že patří k těm revolucionářům 60. a 70. let, kteří k stáru nejen složili zbraně, ale rovnou přešli na druhou stranu. Zdá se mi, jako by jich bylo více než těch, kdo dokážou být inspirativní i pro neklid dneška. Nepříliš početné a málo hlasité protesty proti obratu prezidenta Klause ke klerikálně konzervativnímu kvietismu i masivní odpor k euru potvrzují, že Češi mají pocit, jako by žili a mohli žít kdesi za humny Evropy.
Dobře to vystihuje název výstavy: Joža Uprka, Evropan slováckého venkova. V zemi, kde je regionální politika EU známá prakticky jen skrze úžasný rozkrádací potenciál regionálních podpůrných fondů, jen málokdo v titulu zaslechne ohlas ambiciózního intelektuálního projektu překonání svárlivých národních států tím, že se přesune těžiště na jedné straně na společenství celku Evropy a na druhé straně na kulturně-historické jednotky regionů, na jejichž obzor člověk jakž takž dohlédne. Spíše zde čteme potvrzení, že i jako Evropané můžeme klidně dál zůstat zapadlými venkovany.
Výstava chce představit Uprku jako „neprávem opomíjeného umělce“. Helena Musilová jako kurátorka výstavy vzorově zpracovala základní informace o malířově „životě a díle“ (ráda bych se jen dozvěděla něco víc o jeho manželce – musela být podstatně mladší, než Uprka, brali se až po narození prvního dítěte a většinu života strávila hospitalizována v kroměřížské psychiatrické léčebně).
Joža Uprka: Úvodnice z Velké – Z kostela / 1896 / Národní galerie v Praze
Na přebalu katalogu a na plakátu je detail malby Úvodnice ve Velké, která je zřejmě jediným dílem, jímž se Uprka zapsal do dějin českého a středoevropského umění ne jako folklorista, ale jako nadčasově kvalitní tvůrce. Tento obraz ale není vyzvednut ani instalačně ani informačně a většině diváků zůstane poněkud enigmatický i jeho název. Asi jen nepatrný zlomek pražských návštěvníků výstavy tuší, že úvodnice jsou speciální textilie, do nichž se halí ženy doprovázející šestinedělku při úvodu, tj. při cestě do kostela k rituálnímu očištění po porodu. Venkovský život posledních let před definitivním proniknutím modernizace je dnes nejen pro Pražáky, ale pro naprostou většinu lidí barvitou, ale nesrozumitelnou exotikou. Je nám tak cizí, že i mnohé další Uprkovy obrazy zůstanou věcně nesrozumitelné.
Uprkovy obrazy se na výstavě prezentují jako „Umění“, které návštěvník má vnímat v estetickém pohroužení. Autorita Národní galerie a jejích odborníků mu má stačit k tomu, aby uznal, že Uprka nepatří mezi umělce opomíjené právem. Galerie nenabízí nic jiného než vlastní kanonizační moc; nepočítá s tím, že by si návštěvník mohl své mínění vytvořit sám díky zážitku výstavy. Mezi otázkami, které buď vůbec neformuluje anebo je zodpovídá jen napůl, si zde povšimnu jedné. Uprka sám o své tvorbě tvrdil, a většina interpretů na to přistupuje, že jen nezaujatě odrážel svět, v němž žil. To je samozřejmě klam: každý obraz je vždy reprezentací; ani impresionistické a raně modernistické barevné i kompoziční postupy nikdy nezajistí „zobrazení skutečnosti“.
Joža Uprka: Pohřeb / 1903 / Galerie Kodl
Vědomí nejistoty o povaze reprezentace pěkně ukázala instalace Uprkovy monumentální Jízdy králů na právě skončené výstavě Moravská národní galerie v MG Brno, kde vedle obrazu běžela smyčka s němým filmovým dokumentem téhož vlčnovského výročního rituálu. Kontrast mezi černobílým, ale skutečně pohyblivým obrazem, a statickou malbou, jež sugeruje barevnou a proměnlivou atmosféru události, dával pocítit, které všechny rozměry prožitku skutečnosti zde chybí – a které rozměry naopak malířské dílo jedinečně přidává: je to prostor imaginace a významu, jenž nahrazuje smyslovou plnost a věrohodnost prožitku v reálném místě a čase.
Podíváme-li se na Uprkovy obrazy s otázkou, jaký význam malíř konstruoval a co nabízel jako roznětku pro divákovu imaginaci, můžeme pochopit určitou monotónnost jeho tvorby. Domnívám se, že Uprka maloval mýtus českého (moravského, slováckého) národa jako venkovského lidu, čímž nemyslím nějakou mylnou nebo pohádkovou fikci, ale pravý mýtus, jenž je zakládající silou každé společnosti. Odtud statičnost až schematičnost jeho neúnavně opakovaných kompozic, obsedantní pozornost věnovaná signifikantním detailům (tedy krojům a zejména výšivkám) a zanedbávání fyziognomií. Krajina je na jeho obrazech jen příznaková a figury jsou ostentativně zbaveny vší psychologie, což je pro mýtickou reprezentaci typické.
Joža Uprka: Jízda králů / 1897 / Moravská galerie v Brně
Uprkův mýtus v české společnosti na přelomu 19. a 20. století živě rezonoval a silně se angažoval v dobovém myšlení. Byl jedním z proudů v dialektice procesu sebepotvrzování moderního českého národa, kde proti evropanství Prahy ukazoval živé folklórní „kořeny“. Návštěva Augusta Rodina v Uprkově Hroznové Lhotě nabyla okamžitě kultovní status, protože tematizovala postavení slovanského folklóru jako příznaku nikoli provinciálnosti a opožděnosti, nýbrž exotické jinakosti.
Vědomě Uprka konstruoval svými díly ve 20. a 30. letech novou československou národní identitu. Stejně jako T. G. Masaryk považoval sám sebe za „moravského Slováka“, jemuž jsou „uherští Slováci“ stejně blízcí či dokonce bližší, než Češi z království. Pro oba nebyla československá identita fikcí a mocensko-politickou konstrukcí, ale žitou realitou. Joža Uprka se před smrtí stihl distancovat od aktivit svého syna Jana, který požadoval připojení Slovácka k válečné Slovenské republice; měli bychom si ale umět přiznat, že takový plán byl jednou z legitimních množností „československé“ identity. Kontinuita a diskontinuita našich dějin je složitější, než si stereotypně myslíme: ostatně poslední z vystavených obrazů, Vlčnovská rodina na pouti (1934), by bez problému obstál o dvacet let později v produkci socialistického realismu.
Joža Uprka: Pouť u Sv. Antoníčka / 1894 / Moravská galerie v Brně
Aby mohla reprezentace folklórního mýtu fungovat nově a aktuálně i dnes, musela by výstava Uprkovy tvorby být výstavou kritickou, a nikoli jen autoritativně prezentovaným dílem „velkého mistra“. Pokud vyzdvihneme Uprkův původ a „posedlost vlastním krajem“ (M. Knížák v úvodu katalogu), pokračujeme v pojetí národa jako „přírodní“ skutečnosti, v níž rozhoduje pokrevní původ. To je ale pojetí krajně nebezpečné, a proto dnes zcela neevropské.
Národní identitu – stejně jako identitu genderovou, sexuální nebo jakoukoli jinou – dnes Evropa chápe jako performativní projekt, který z původní tělesné a místní danosti vytvářejí jedinec i společnost svým myšlením a činy. Takový koncept je skutečná alternativa ke starému nacionalismu, a ne jen údajné „rozpuštění českosti“ v anonymitě evropského celku, jak nám namlouvají ti, komu se taková falešná dichotomie hodí pro jejich politické plány a mocenské ambice.
Už kolem roku 1900 nechyběla kritika toho, jak Uprka „idealizuje venkov“. Venkovská tradice nezahrnuje jen krásnou barevnou idylu, ale také špínu, omezenost, nevzdělanost a hrubost. Můžeme načechrávat škrobené kroje, jenže evropanství tvoří něco úplně jiného: sebekritika a sebereflexe.
