Kolokvium_01

Posluchačské postřehy z kolokvia Jak prezentovat umění konaného v Moravské galerii 21. listopadu 2011

Odborné kolokvium na téma Jak prezentovat umění 2. poloviny 20. století ve stálé expozici připravilo Metodické centrum Moravské galerie (Centrum nových strategií muzejní prezentace – CENS). Východiska setkání navazujícího na předchozí odborné debaty na toto téma rozvíjené při nejrůznějších příležitostech nastínili v úvodu Ondřej Chrobák a Martin Vaněk, pracovníci metodického centra. Představili také vystupující, jimiž byli v průběhu dne Yvona Ferencová, Kaliopi Chamonikola, Marie Bergmanová a Dušan Buran. Každý z nich k tématu zajímavě přispěl mírně odlišným osobitým zaměřením své profesní zkušenosti.

Současné snahy o nové uchopení pojmu „stálé expozice“ vycházejí z přirozených změn, ke kterým v oboru během let došlo. Z ústupu od klasického lineárního diskursu dějin umění, ze změny návštěvnických nároků, vkusu, zvyšujících se „standardů očekávání“, informovanosti a vzdělanosti návštěvníků. Tato potřeba revize, pociťovaná zejména mladší kurátorskou generací, zazněla v úvodu prostřednictvím slov Hany Rousové ze setkání v GASK s názvem Co dál s uměním ve veřejných sbírkách?: „Já si hlavně myslím, že bychom měli přestat se simulací dějin umění. Za každou cenu v každé instituci vnutit divákovi dějiny umění a sugerovat, za cenu zápůjček, že se mu podává správný deskriptivní význam /…/ Takže já bych protestovala proti stálým expozicím tohoto druhu a proti stálým expozicím vůbec.“

Potřebu změny nebo hledání nových cest vymezujících se oproti klasickému, tradičnímu pojetí „stálých“ expozic, zejících v našich podmínkách brzy prázdnotou, pociťovala asi většina zúčastněných.

Připomenuta byla také skutečnost, že povinnost „zpřístupnění sbírky nebo jednotlivých sbírkových předmětů veřejnosti pro studijní nebo vědecké účely vystavováním a zapůjčováním“ ukládá přímo § 9 zákona č. 122/2000 Sb. Ten ovšem nespecifikuje, jakou podobu by mělo toto „zpřístupňování“ mít a není v tomto ohledu při hledání alternativních řešení expozic limitující.

Hlavním diskutovaným problémem bylo vytýčení a nalezení konkrétní podoby novodobé životaschopné expozice ve specifických individuálních podmínkách každé instituce. Podmínky, které výrazně v tomto úsilí limitují Moravskou galerii, definovala otevřeně Yvona Ferencová. Jako primární problém pojmenovala problematickou a nefunkční akviziční politiku instituce za poslední desetiletí. Ta způsobila zásadní, v současné době s omezenými finančními prostředky jen velmi těžce zacelitelné mezery. Fakt, že jde o významný problém nejen MG, ale i mnoha dalších institucí, je nasnadě. Umění od 70. let do současnosti bylo do většiny veřejných sbírek získáváno velmi nesystematicky. Pokud určité akvizice v institucích jsou, pak jsou často velmi nekompozitní a nelze z nich jakýkoliv celistvý funkční a smysluplný obraz vytvořit. Dalším významným limitem případné budoucí expozice je pak samotný výstavní prostor Pražákova paláce. Naznačeny byly možné cesty řešení, o nichž tým MG uvažuje (provázání se sbírkou fotografie, větší zapojení regionálního prvku, atd.) Velmi zajímavý pak byl exkurs do zákulisí výstavy přírůstků ZA 15, pořádané MG v roce 2008, i informace o dalších zvažovaných projektech.

Se svým příspěvkem navázala bývalá ředitelka Moravské galerie, Kaliopi Chamonikola, přinášející s odstupem desetiletí velmi cennou osobní reflexi situace a vývoje instituce v 90. letech. Tehdy MG řešila stále ještě dislokační problémy svých budov, vznikaly expozice Pohled Medúsy, Prométheův oheň a expozice ve sbírce užitého umění. Z řečeného vyplynulo, že nejlépe v sítu času obstály ty expozice, které nebyly vytvářeny s ambicí a stigmatem „dlouholetosti“, ale jako dočasné řešení. Bývalá ředitelka se vstřícně podělila také o zpětnou reflexi akviziční politiky, jejího zaměření a úskalí. V jejím zpětném pohledu byla akviziční politika 90. let ve svých možnostech stejně omezená jako dnes. Neexistovala jednotná celoinstitucionální koncepce akvizic, dostupné prostředky byly roztříštěny do jednotlivých podsbírek. Akviziční ambice byly podle ní v některých momentech možná příliš velké, nadregionální.

I další postřehy této teoretičky muzeálního provozu byly zajímavé. Všímala si, jak na jednu stranu současné zahraniční zkušenosti hovoří spíše pro budování pružných „semi-permanent“ expozic s příslušnými pravidelnými intervencemi, propojování majetku a možností soukromého a státního sektoru. Zelenou mají expozice vytvářené hravou formou, jež nemusí působit definitivně. Na druhou stranu připomíná tradiční, v současném měnícím se světě neopominutelný koncept Ernesta Gombricha. Ten byl zastáncem spíše tradičních pozic muzea jako „místa stability“, kde je možné „i po letech nalézt stejný obraz na tomtéž místě“. (Zajímavý příspěvek K. Chamonikoly na toto téma z Bulletinu MG 2003 je k dispozici zde, další příbuzné články pak zde).

Velmi cenné byly také postřehy Marie Bergmanové. Jako autorka přiblížila vytváření stálé expozice Sbírka 1, 2, 3 pro prostory jezuitské koleje v Kutné Hoře. Za výstižnou a cennou reflexí lze považovat i krátký exkurz do historického vývoje GASK (v minulosti Středočeské galerie a Českého muzea výtvarných umění), naznačující, nakolik zásadním způsobem konkrétní podobu akvizic ovlivňují historické a personální faktory a jak „nekompozitní“ sbírka tímto způsobem může vzniknout.

Dopolední blok referátů uzavřel Dušan Buran ze Slovenské národní galerie s příspěvkem nazvaným „Stálá expozícia alebo koľko muzeologizácie znesie 20. storočie?“. Na příkladech ze zahraničí ukázal možnosti řešení konkrétní podoby expozic ve světě, v návaznosti na různé formy architektonického prostoru, s nímž může řešení expozice pracovat. Od těch vycházejících z ideálního konceptu „white cube“ (MoMA NY, Tate Modern London), nebo tento koncept popírajících (MAXXI v Římě, Denver Art Museum) a až po zcela konzervativní (Záhřeb). Připomněl návštěvnicky atraktivní řešení v Deutsches Hygiene-Museum Dresden, kde jsou zvoleným klíčem k vytváření expozic obsahová těžiště. Jmenoval také arcidiecézní muzeum Kolumba v Kolíně nad Rýnem, jejíž expozice jsou již plně založené na konfrontaci, propojování starého a nového. Na zahraničních příkladech také otevřel téma funkční provázanosti soukromých sbírek a státních financí v jediné instituci (Museum Brandhorst Munchen, Hamburger Bahnhof Berlin), zásadní otázku, kterou ovšem stále ještě neumíme do našich podmínek správně „zasadit“. Předmětem diskuse byly i současné problémy Slovenské národní galerie. Ta se v současné době potýká s havarijním stavem svých stávajících výstavních prostor. Absenci expozice současného umění řeší prostřednictvím intervencí do expozic starého umění.

Listopadové kolokvium Metodického centra MG pouze nastínilo celou šíři ať už čistě teoretických, či ryze praktických otázek, které jsou s problematickou spojené. Díky krátkému vymezenému času, který vystupující měli, ani nebylo možné jít více do hloubky, což bylo na škodu. Referáty obsahovaly totiž řadu živých praktických postřehů. Mezi diskutujícími také chyběla část odborné veřejnosti, jenž se zúčastnila už obdobných minulých setkání a mohla tak fundovaně reagovat. Na škodu byla také malá účast zástupců regionálních galerií, kde už podobná kolokvia v minulosti proběhla (Plzeň, Liberec) a v nichž se o přípravě nových expozic alespoň uvažuje. Mohly zaznít také zajímavé hlasy z institucí jako AJG nebo GVU v Ostravě, kde nedávno proběhly výstavy přírůstků za poslední desetiletí a otázkami prezentace nových sbírek se musely také zabývat. V Ostravě navíc s vytvářením expozice 2. pol. 20. stol. počítá velkorysá koncepce na dostavbu Domu umění podle architektonického návrhu Josefa Pleskota. Proběhlá přírůstková výstava zde již naznačila její případné směřování a možnou podobu. Akvizice posledního desetiletí nepopírají výrazný regionální aspekt, což je jen ku prospěchu věci

Při dalších příležitostech by bylo možná dobré na stejná východiska navázat hlubší řízenou diskusí s již jasně tematicky vymezenými okruhy, které na proběhlém kolokviu scházely. Diskuse tak přecházela od čistě teoretických a filozofických otázek prezentace současného umění v expozici, přes otázky reálných možností a limitů současné akviziční politiky státních institucí, až k praktičtěji vymezeným otázkám snažícím se specifikovat reálnou podobu současné životaschopné (polo)-stálé expozice nebo možné podoby spolupráce soukromého a státního sektoru. Pilotní listopadové kolokvium nového Metodického centra MG ovšem demonstrovalo velmi zřetelnou potřebu (možná především mladé generace) vedení obdobné systematické diskuse v oboru, kde už léta panuje jakési podivné názorové „bezvětří“ a odborná periodika neplní svou funkci.

______________________________________________________________

foto: archiv MG

 


Zobrazit/skrýt komentáře

Komentáře nejsou povoleny.

Artalk doporučuje