Artalk - Koncept Chatrný

30. 11. 2011Artalk Recenze

Dalibor Chatrný má letos po pracovní stránce šťastný rok. Kromě toho, že se stal laureátem Ceny od Václava Stratila, uspořádalo Muzeum umění Olomouc jeho obsáhlou retrospektivu. Ostatně součástí zmiňovaného ocenění je dar, o nejž laureát sám požádá a Chatrný si přál, aby porota navštívila právě tuto jeho výstavu.

Na jedné z hlavních letošních olomouckých výstav prezentuje Muzeum moderního umění retrospektivní pohled na dílo Dalibora Chatrného (*1925). Tato přehlídka je tak po Magdaleně Abakanowicz již druhou takto rozměrnou olomouckou retrospektivou v tomto roce. K vidění tu až do konce února příštího roku budou práce vytvořené od půlky šedesátých let až po současnost procházející napříč všemi tématy a okruhy Chatrného zájmu.

Z označení Dalibora Chatrného za neúnavného experimentátora s duší hravého dítěte se stalo v současné době již velmi dobře zažité klišé. Ačkoliv se tomu sám Chatrný brání, touto svou olomouckou retrospektivou dojem hravosti a hravé lehkosti čišící ze svého díla jen potvrdil. Jeho práce však nevykazuje známky experimentátorství, naopak je z ní cítit jistota, soustředěnost a i přes velkou mnohostrannost jednota a ucelenost. Vztyčným bodem celého jeho díla − a tudíž i celé výstavy − je linie, Chatrného práce s ní a se všemi možnostmi, které nabízí.

Dalibor Chatrný není ani typickým malířem, ani sochařem v pravém slova smyslu, nýbrž ze všeho nejvíce kreslířem a svými úvahami o problémech potom především bytostným konceptualistou. Ve svých kresbách často dochází až k základním principům, které osobitým způsobem mnohdy redefinuje. Důkazem toho může být například objev takzvaných kreseb pro dvě ruce, se kterými následně pracuje i v malbě.

Na výstavě je k vidění i velmi známá dvacetimetrová kresba na kladívkovém papíře − A deux mains - Neopakovatelno (1987), kterou lze považovat za vyvrcholení uvědomění si faktu středové roviny těla a znásobení efektu práce oběma rukama zároveň. Dojem z ní pak umocňuje absurdní, neustálé opakování slova „neopakovalno“. S podobným konceptem dvouruční metody dále pracuje také v malbě, kterou prezentují například obrazy Dada (1988), Odkud kam a s kým (1988) a Con gusto (1988).

Dalším velkým Chatrného tématem je práce s textem. Za příklad poslouží velká kresba s názvem Havran obsahující přepis stejnojmenné básně Edgara Allana Poa, nebo cyklus kartonů s názvem Morfémy I-VIII (1981), v nichž rozkrývá kořeny slov a nabízí možnosti jejich použití. Ojedinělým, avšak výborným příkladem Chatrného kolorismu, je pak cyklus osmi pláten s názvem Spektra I-VIII (1972), v nichž užívá kontrastů komplementárních barev.

Metoda hry se pak patrně zdá nejzřetelnější na fotografiích, v nichž často mechanickými zásahy (prošíváním, malbou) pozměňuje nebo podtrhává jejich obsah. Ze známého cyklu jednookých portrétů, v nichž Chatrný zkoumá hranice podobnosti, je tu k vidění fotografie s názvem Redukcí (1978) a redukovaný autoportrét se dokonce stal součástí jednoho z plakátů k výstavě.

Důležitý oddíl v jeho tvorbě zastupují také videoinstalace, často doprovázené hudbou zkomponovanou známým, nedávno zesnulým brněnským skladatelem Aloisem Piňosem. A nakonec nedílnou součást celkového obrazu Chatrného díla představují jeho brilantní grafické práce prezentované například Reliéfními grafikami (1966) a objekty zkoumající možnosti magnetismu nebo různých odlesků a odrazů jako na instalacích Dialog z roku 2000.

Tato výstava v každém ohledu potvrzuje a dokládá nezastupitelné místo Dalibora Chatrného na domácí výtvarné scéně, kterou nezpochybnitelně velkou měrou ovlivnil a zároveň dává prostor pro další zařazení jeho díla do širšího evropského kontextu. Nakonec už tedy nezbývá nic jiného než doufat a pevně věřit, že svůj životní elán a optimismus obtištěný ve své práci, nám bude moci Dalibor Chatrný přinášet ještě po dlouhou dobu.

Jakub Král Autor je studentem dějin umění FF UP

______________________________________________________________

foto: Markéta Gorčíková

______________________________________________________________