O podílu Le Corbusiera a dalších evropských modernistických architektů na rozvoji Tel-Avivu

Tel Aviv, zaujímá mezi izraelskými lokalitami, které jsou na seznamu světového dědictví UNESCO (Masada, monumentální baháistické zahrady v Haifě), zvláštní místo: na seznam byl připsán roku 2003 pro své modernistické centrum ve stylu Bauhausu, Jako jedno z mála měst blízkého východu se může chlubit tím, že se na jeho stavebním rozmachu ve 20. letech minulého století podíleli architekti,, kteří získali vzdělání v Evropě. Vytvořili zde vynikající architektonický celek moderního hnutí v překvapivém kulturním kontextu, za pozornost stojí hlavně Rotschildův bulvár שְׂדֵרוֹ‏ת) רוטשילד‎‎, Sderot Rothschild) a to díky silné koncentraci mnoha významných modernistických staveb.

Tel Aviv proslul nejen jako „zahradní město“ geniálního biologa, ale především důmyslným propojením sociálních a environmentálních potřeb. Hlavní architekt projektu, Sir Patrick Geddes inovativně rozvinul pojmy jako „aglomerace“, „konurbace“ a „životní prostředí“, a byl průkopníkem vnímání města jako živoucího organismu, neustále se měnícího v čase i prostoru. Jeho vědecké principy územního plánování silně ovlivnily urbanistické koncepty v celém století.

„Čím tvrdší časy, tím tvrdší architektura,“ prohlásil vídeňský architekt a spoluzakladatel Coop Himmelb(l)au Wolf D. Prix v Die Härtere Architektur. Mezinárodní styl Bauhausu dal v Tel Avivu vzniknout novým, působivým formám, které mnohdy čerpají inspiraci z funkcionalismu či Art Deco. Stavby Tel Avivu jsou obohaceny o místní tradice, design byl přizpůsoben zvláštním klimatickým podmínkám (například překlady nad okny, tzv. „obočí“). Mezi lety 1920 a 1925 vzrostla populace Tel Avivu z 2 000 na 34 000 a nový Geddesův plán bylo nutno realizovat co nejrychleji. K jeho ratifikaci došlo roku 1927, a se stavbami se začalo v lednu roku 1930. 19 architektů, kteří se na výstavbě nového města podíleli, studovalo v Bauhausu. Těmi hlavními byli Le Corbusier, Erich Mendelsohn (který v letech 1934 – 1942 pracoval také v Haifě a v Jeruzalémě), Joseph Neufeld a Carl Rubin. Arie Sharon, Shlomo Bernstein a Shmuel Mistechkin studovali na Bauhausu, Dov Karmi, Genia Averbuch a Benjamin Anekstein studovali v Gentu a Bruselu.

Do Tel Avivu je táhlo hned několik faktorů: kromě přitažlivosti myšlenky, že budou stát u zrodu nového hlavního města izraelského státu, a možnosti svobodného vyjádření některých unikátních urbanistických myšlenek, tím bylo donátorství barona Edmonda Jamese de Rotshilda, který rozvoj Tel Avivu financoval. Podobný projekt nemohli realizovat v Haifě, kde nebylo možné provést nic tak komplexního, (Haifa zaznamenala na počátku 20.století obrovský rozmach průmyslové zástavby) a nehodil se ani Jeruzalém, Akko či Jericho.

Čísla popisná 57 a 59 na Rotschildově bulváru představují tzv. mezinárodní školu Bauhausu, typickou eklektismem a praktičností. Nr. 59 je rovněž pozoruhodné prvky Art Deca, přičemž rekonstrukce budovy se neobešla bez komplikací. Fasáda domu byla původně šedá, ne růžová, ale to je pouze výsledkem toho, že UNESCO nedalo, podle slov suverénní, erudované a velmi příjemné průvodkyně Yony Wisemanové, na opravu dostatek financí. Nr. 61 je typické svým „obočím“, pro budovy Tel Avivu typické nadokenní stříšky. Rohový dům, číslo 67, má evokovat loď, která se chystá k odplutí. V čísle 76 dnes sídlí banka, dříve však v Moses House sídlily noviny. Sousoší před budovou má připomínat ptáky, kteří se vrací v rámci migrace. Le Corbusier vybudoval dům č.p. 71, a který je typický horizontálními liniemi a absencí balkónů, zvaný „Open Passages“. Jeho uspořádání je pro Corbusiera typické, a vzdáleně připomíná Farnsworth House van der Rohe. Ostatně, právě jejich stavby jsou zahrnovány pod pojem „internacionální styl“, v němž Corbusier definoval architekturu jako „stroj na bydlení“.

Z bulváru můžeme snadno prohlédnout ulicí Mazeh na věžičku, zbudovanou roku 1920. Když byla vystavěna, rozprostíral se kolem ní volný prostor, zástavba se začala rozrůstat až později. Jiný příběh má obchod na rohu další ulice, Balfour, který vznikl v roce 1947, kdy ještě neexistovaly téměř žádné židovské osady. Další rozvoj výstavby se datuje k roku 1949, kdy se přistěhovalo mnoho mizrachů (židů, kteří přišli do Izraele z Asie) během operace Ezra a Nechemia. Nr. 84 postavil Le Corbusier pro zhýčkanou a rozvernou Londýňanku Ms. Angle, v letech 1945/46.

Tel Aviv můžeme směle nazvat „zahradním městem“, a každá čtvrť, dokonce každá ulice vyzařuje jinou atmosférou, neboť každá ulice byla vlastním světem, který obývali obyvatelé z určité části světa. Skotský biolog Patrick Geddes, který působil v Bombaji, v Káhiře, ale také v Norsku, se o Tel Avivu vyjádřil v tom smyslu, že je sice moderní, ale vzhledem k tomu, jak blízko je moři je velmi pozoruhodné, že k němu nevede žádná hlavní ulice všechny vedly pouze ze severu na jih. Díky jeho zásluze dnes žádný obyvatel Tel Avivu přesně neví, kolik je ve městě parků. Jistý umělec v 60. letech prohlásil o ulicích Tel Avivu: „Když se nad tebou zrovna uklízí, máš pocit, že prší.“ Tím ymslel, že když se v „New Yorku orientu“ uklízelo, šel ohled na dění na ulici stranou.