Milena Bartlova: Banksy, sv. Anežka, Havel

/// Moji brněnští posluchači si možná vzpomenou, že v seminářích bývala jedna zakázaná otázka: co je to umění? Zakázaná byla z jednoduchého důvodu, protože jakmile se o ní jednou začne mluvit, vytlačí nadlouho všechny ostatní otázky. Letos vydaná antologie Tomáše Kulky a Denise Ciporanova se stejným názvem pěkně shrnuje otázky; přesvědčivých odpovědí však nabízí pomálu.

Esenciální odpovědi (CO je umění) dnes neuspokojují, hlavní je asi odpověď funkcionální či ještě spíše topologická, tedy ta, již na otázku KDE je umění? zformuloval filosof Artur Danto. Umění je to, co funguje ve „světě umění“ (artworld), tedy v historicky vzniklém konvenčním, institucionálním, myšlenkovém a komerčním rámci. Takovým nastavením souřadnic se ovšem hned vedle vynořila jiná otázka: jak se pozná kvalitní umění? „Svět umění“ se přece často klidně mýlí, přehlédne Vincenta van Gogha a vyzvedne Hanse Makarta, toho pak odsoudí k opovržení, aby jej po sto letech rehabilitoval. Jak se vyznat v tom, že týž nádherný obraz podle „světa umění“ jednou je a jednou není pravým vlastnoručním Rembrandtem?

Vynikající demonstraci otázky předvádí letos film „Banksy: Exit through the Gift Shop“ (trailer zde). Tvorba Thierryho Guetty, ukázaná ve filmu, je zjevně mizerná. Je to nápadné při srovnání s tím nejlepším ze street artu, co se tu ukazuje, a jediní, kdo to nevidí, jsou publikum, publicisté a sběratelé, tedy „svět umění“. Spekuluje se o tom, že Thierry Guetta, aka Mr. Brainwash, kterého nikdy nikdo neviděl (to ovšem Banksyho také ne…), je mystifikace, jakési „horší já“ Banksyho a Sheparda Fairey, a že to špatné umění vytvořili ve skutečnosti sami. Každopádně Banksy názorně ukázal, že rozdíl tady je a že si jej lze dobře uvědomit, dokonce se na něm shodnout. Co neumíme, je jen zformulovat tuto intuici do jasných kategorií a zapsat úvahu sdělnými a přijatelnými slovy. Musíme se smířit s tím, že přinejmenším v postmoderní době (ale kdoví, zda tomu tak vlastně nebylo vždy) sice kvalitní umění určitě existuje, nedá se však o tom mluvit jasně a odborně. Jak to výstižně formuluje „Stopařův průvodce po galaxii“: země spočívá na želvě, pod ní je želva, a pod ní? Přece samé želvy až dolů.

K pocitu, že by tyto velice teoretické úvahy mohly zajímat čtenáře Artalku, mne přivedly dvě sochy, veřejně prezentované letos v létě, kdy mohly uniknout pozornosti. U šatny kavárny Slavie byla instalována figura Václava Havla (zde), klauzurní práce Barbory Daušové, studentky umění na Západočeské univerzitě v Plzni (ateliér Jiřího Beránka). Autorka figuru modelovala dle vlastních slov podle fotografií a chtěla jí vzdát poctu politikovi a umělci, kterého si váží. Doufá sice v možnost realizovat sochu v definitivním materiálu, pokud by se pro ni našlo vhodné místo, ve Slavii má ale být jen přes léto. Převedení fotografií do trojrozměrné podoby jakoby tradičního sochařského tvaru se po technické stránce zdařilo, přesto je zřetelné, že o tradičně modelovanou figuru nejde. Plastika nefunguje jako spojovací článek mezi divákem a zobrazeným, nýbrž odkazuje diváka právě jen na fotografii, a je tedy v pravém smyslu slova simulakrem a nemá daleko k panoptiku (což by jí nemuselo bránit v tom, aby dobře hrála roli uměleckého díla, kdyby tu ale byl přítomen ironický odstup).

Druhé z obou děl nebylo jen vystaveno, ale dostalo se mu dokonce požehnání pražským arcibiskupem. Je to socha sv. Anežky České umístěná v Senátu, kde prý bude dávat našim politickým zastupitelům příklad pokory, chudoby a mírumilovného urovnávání sporů (zde). Jde opět o klauzurní práci, tentokrát studenta Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích Jana Čížka, socha se dočká deseti kopií a za rok bude trvale instalována v Arcibiskupském paláci. Už kamenný materiál a monumentální rozměr, a nyní navíc i posvěcení, prozrazují nemalé ambice díla. Na rozdíl od Havla nebylo možné vytvořit Anežčinu figuru podle fotografií, její podoba má připomínat gotickou sochu. Kteréhokoli středověkého tovaryše by ovšem s takovou neumělou realizací rovnou vyhodili. Představa, že středověké umění bylo naivně primitivní, a tím jaksi „původnější“ a „zbožnější“, prozrazuje jen fatální úroveň nevzdělanosti všech zúčastněných, od sochaře a jeho učitelů až, bohužel, k nejvyšší reprezentaci českých katolíků a senátorů.

Řekněme si to jasně: obě ty sochy jsou příšerné a špatné, i když každá jinak. Co ale s tím, když to nedokážeme přesvědčivě zdůvodnit, když to neumíme říci tak jasně, aby to pochopili novináři, majitel kavárny Slavie, turisté, čtenáři novin, pražský magistrát, senátoři a arcibiskup? Nejde o to, že díla vytvořili studenti, kvalita se nezískává diplomem. Nejde ani o to, že se míjejí s nějakým módním směrem, jak bude znít pravděpodobná obrana útokem. A nevytýkáme jim ani, že se na svá místa dostala cestičkami po známosti, mimo zavedené struktury „světa umění“, i když právě přímá cesta by mohla napomoci, aby tak nápadná nekvalita neprošla a nedošla uznání.

Kdo přijde s účinnou a úspěšnou odpovědí, bude nominován na Nobelovu cenu za výtvarné umění a bude mít velkou šanci ji získat. Do té doby jsme totiž odsouzeni k postavení psů, kolem nichž kráčí jeden bohatstvím naložený velbloud za druhým, či k partii squashe s luštěninami.