Dopitová se ještě chvíli zdrží

Při příležitosti výstavy Mileny Dopitové v Moravské galerii v Brně přinášíme rozhovor s ředitelem této instituce a zároveň kurátorem výstavy Markem Pokorným. Mimo jiné v něm upozorňuje, že název výstavy "Ještě chvíli se zdržím" není jen převzatým pojmenováním jednoho z prezentovaných děl: "Je to vlastně takový interní vtípek, nic halasného, prostě Milena Dopitová se na umělecké scéně ještě chvíli zdrží. V podstatě je to jemná připomínka, že s ní a s umělci jejího typu musíme počítat a zároveň jejich kvality nesmíme brát jako samozřejmost."

Důvodem, proč MG uspořádala samostatnou výstavu Mileny Dopitové je to, že umělkyně získala Cenu Michala Ranného. Můžete popsat, o jaké ocenění se jedná a komu bývá udělováno? Cena Michala Ranného vznikla z iniciativy pana Emanuela Ranného, který chtěl uchovat v paměti dílo svého předčasně zemřelého syna. Navíc to bylo v době, kdy na české scéně výrazně fungovala pouze generačně vymezená Cena Jindřicha Chalupeckého, která se ocitla v určité mezifázi. A zároveň tu rostla poptávka po podpoře současného výtvarného umění ze strany aktivních hráčů na umělecké scéně. Cenu zaštítila Společnost přátel Moravské Galerie v Brně, která ji vyhlašovala a zároveň ve spolupráci s MG sestavovala porotu. V první fázi cena fungovala bez zvláštních kritérií, jednalo se zkrátka o ocenění žijícího umělce za jeho přínos, takže prvními laureáty se logicky stali umělci starší generace spojení s regionem. V té době jsem stál mimo galerii, ale už tehdy jsem vnímal jako handicap, že není zřejmé, komu a proč se cena vlastně uděluje.

Co se tedy změnilo? Chtěli jsme zachovat negenerační rovinu, a tak jsme jako hlavní kritérium zvolili skutečnost, že oceněný umělec ovlivnil svým postojem, přínosem či osobnostním vlivem nastupující generaci či generace. Prvním laureátem, kterého jsme vybrali z této perspektivy, se stal Jiří Kovanda. Jeho možná nepřímý, avšak velmi zásadní vliv na celou řadu autorů mladších generací je zcela prokazatelný. Druhým laureátem byl Vladimír Skrepl, jehož roli na české umělecké scéně dobře doložil i projekt Artscape Pavlíny Morganové. A teď, v zatím posledním ročníku, se porota shodla na Mileně Dopitové.

Proč právě ona? Respektive jakým způsobem ovlivnila Dopitová mladší generace? U ní je to možná méně zjevné, než u předchozích laureátů, nicméně Milena Dopitová byla první umělkyně, která s mimořádnou razancí definovala genderová témata po roce 1989. To se týká více umělkyň: Markéty Othové, Veroniky Bromové, ale Milena téma artikulovala nejjednoznačněji, byť její umění není z jejího pohledu feministicky zacílené - já jsem ale přesvědčen, že Dopitová je eminentně feministická autorka. Mezi umělkyně, kterým otevřela dveře, dnes patří například Eva Koťátková, Kateřina Šedá či Sláva Sobotovičová, tedy generace žen, které deklarují u nás nezvykle otevřený a vlastně aktivistický přístup k umění a ke světu. Bez sociálního zaměření tvorby Mileny Dopitové by asi jejich umělecká praxe vypadala jinak, nebo by se možná musely osmělovat déle.

Nicméně to, co může dnes návštěvník vidět v Pražákově paláci, nejsou díla z 90. let, ale úplně aktuální tvorba. A pokud si dobře pamatuji, tak stejně tomu bylo u Vladimíra Skrepla. V případě Skrepla a Dopitové se ustálil určitý model laureátské výstavy v rámci Ceny Michala Ranného. To znamená, že umělcům u příležitosti udělení ceny uspořádá Moravská galerie v Brně monografickou výstavu zaměřenou na jejich současnou tvorbu. Dohledávat retrospektivně příklady vlivu na základě starších prací nám nepřijde účelné. Naopak chceme zdůraznit, že oceněný umělec je živý, funguje a teď a tady dělá dobré věci. Dalším taktickým důvodem, proč výstavu zaměřenou na recentní tvorbu udělat, je fakt, že monografických výstav současné tvorby je v našich muzeích umění velmi málo.

Na výstavě mě překvapil způsob instalace: názvy děl nejsou prezentovány jen jako drobné popisky, ale také jako výrazné výkřiky, kterých si nelze nevšimnout. Pro jste zvolili tento způsob prezentace? Protože Milena Dopitová je ve formálním provedení věcí hodně monumentální, ale zároveň lapidární a jednoduchá: ne nesložitá, ale má jednoho ducha, jak kdysi napsala Věra Linhartová. Její díla jsou přesným vyjádřením nějakého základního problému ve výtvarném jazyce. A zároveň jejich názvy říkají něco, co má velkou poetickou kvalitu přesto, že to zní skoro jako banalita. Texty proto můžete číst jako paralelní umělecké dílo, které spojuje celou výstavu, jako báseň roztroušenou v prostoru, která by pro diváka měla být vodítkem k přemýšlení o vystavených věcech a o způsobu uvažování autorky.

To koresponduje i se způsobem instalace, každému dílu je věnován jeden ohraničený prostor. Vyznění výstavy by mělo být soustředěno na jednu věc, jenom ve výjimečných případech se kombinují dva projekty. Chtěli jsme díla nechat vyznít, výstavu nepřehušťovat a nehrát si příliš s kombinacemi vztahů mezi díly, které mají různou tematiku.

Varianty některých děl byly vystaveny i na Zlínském salonu nebo na Prague Biennale, mnohé věci jsem však viděla v Moravské galerii v Brně poprvé. Vznikaly některé realizace přímo pro galerii? Spíš pro ni byly dodělané, nápady již existovaly v rozpracované fázi. Neříkal jsem Mileně: "Potřebujeme novou věc a musíš ji udělat přímo pro nás." To je sice standardní postup, mě ale spíše jde o zdrženlivou spolupráci s autorem, chci, aby měl prostor ukázat to, čím se opravu zabývá, aniž by byl poptáván a pracoval takzvaně na zakázku. A když jsme pak přemýšleli o tom, co má výstava vlastně říct, vybrali jsme jako titul název jedné z vystavených prací: Ještě chvíli se zdržím. Z mého pohledu je to taková hříčka, protože Milena Dopitová a autoři středního věku obecně jsou v prekérní situaci: pokud jsou dobří, tak je už všichni znají a jakoby se od nich nic neočekává. Název je vlastně takový interní vtípek, nic halasného, prostě Milena Dopitová se na umělecké scéně ještě chvíli zdrží. V podstatě je to jemná připomínka, že s ní a s umělci jejího typu musíme počítat a zároveň jejich kvality nesmíme brát jako samozřejmost.

________________________________________________________________

Milena Dopitová: Ještě chvíli se zdržím / MG: Pražákův palác / Brno / 15. 7. - 9. 10. 2011

________________________________________________________________

Fotoreport z výstavy zde V zářijovém Art&Antiques vyšel rozhovor Kateřiny Černé s Milenou Dopitovou

 

 

Silvie Šeborová | Vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně. V letech 2005-2010 a 2016–2022 působila v Moravské galerii v Brně (v lektorském oddeělení a posléze jako náměstkyně pro vnější komunikaci). V roce 2008 založila Artalk.cz, který vedla do roku 2015. Působí jako kritička a kurátorka umění.