Milena Bartlová: Holínky jsou přece normální

/// Poprvé jsem si jich všimla před deseti lety v prosinci v Benátkách, když acqua alta zaplavovala každé dopoledne město a lidé chodili po můstcích, které vypadaly jako mola pro módní přehlídku. Dámy v elegantním anglickém kostýmu obuté do gumových holínek jsem v duchu zařadila někam vedle stejně elegantních úřednic ve Washingtonu, které po městě chodí v běžeckých sportovních botách, aby se teprve na pracovišti přezuly do lodiček (ano, nikoli do pantoflí). Už tehdy mne ale zarazilo, jak se ty benátské holínky snažily být barevně zajímavé a tvarově elegantní, tedy do té míry, do jaké je gumový odlitek zhruba napodobující vysokou koženou botu vůbec schopen se tvarové eleganci přiblížit.

Myslím, že tato móda mne stěží chytne. Patřím ke generacím Čechů, pro které holínky představují ztělesněný symbol dětské podřízenosti autoritě dospělých. Myslím, že mezi čtenáři tohoto komentáře bude většina těch, kdo to zažili: Nikoli nejmenším příznakem nadějné svobody dospělosti bylo vzepřít se požadavkům matek a organizátorů letních táborů, odhodit jednou provždy holínky a s mokrem se vypořádávat nějak jinak. Většinou to ovšem znamenalo promočit si boty a pak je nějak složitě sušit. Odhození holínek patřilo mezi stejné – byť méně barvité – projevy konce moderny a nástupu post- či nad-moderny jako sexuální revoluce. Prochladnutí, které v představách matek a organizátorů letních táborů bez holínek hrozí, jsme si vlastně mohli dovolit riskovat proto, že díky antibiotikům už ani zápal plic neohrožoval život.

Nynější rozšíření módních gumových holínek v nejrůznějších barevných i tvarových podobách je zřejmě úspěšný marketingový tah výrobců. Produkce je levná a prodejní cena se může od pořizovacích nákladů dynamicky odpoutat. To lze komentovat jako projev vizuální kultury, je ale otázka, proč se taková věc lidem líbí? Přesněji řečeno, nevím, zda se líbí mužům, ale přinejmenším ženy jsou ochotny to nosit. Holínky jsou dnes módní. Giorgio Agamben považuje módu za privilegované místo, kde se zjevují signatury, to jest viditelné znaky projevu vnitřního stavu věcí, lidí i situací. Módní oblečení, obutí, účes, šperky, tetování či brýle jsou zřejmě místem, kde dodnes přežívá primární vizuální kreativita lidstva, když se mezitím zároveň od paleolitu vyvinula v produkci výtvarných obrazů a uměleckých děl. Móda je místo, kde tvoříme na svém vlastním těle svůj vlastní obraz, nabízený bližním k vnímání a intelektuální interpretaci, jako podnět pro estetické potěšení i erotickou přitažlivost; tvoří jej každý, třeba i tím, že se na módě podílet odmítne. Předvádíme, jak chceme být viděni druhými, a jsme si vědomi, že právě jejich pohled nás podstatně utváří. Proto je její podstatnou součástí mimetické napodobování jiných.

Jakou signaturu vyjevují barevné holínky? Veselé a nezávazné přeznačení toho, co v minulosti bylo černé, nepříliš pohodlné, ale v jen trochu drsnějším podnebí velice užitečné pro zachování zdraví a života? Cool městské přeznačení venkovského světa minulosti, který produkoval jídlo z hnoje a špíny? V obou případech by to bylo přeznačení zapomenutím a potlačením. Náš odvážný nový svět už nepotřebuje hnůj, aby měl jahody a rajčata, a na asfaltu se po dešti už nebrodíme blátem; to jídlo ale jaksi nechutná a naše duše postrádají nepohodlí přírody. Zdá se mi, že se u nás barevné holínky přece jen šíří trochu pomaleji, než “na západě”. Jsme snad ještě příliš blízko místům a situacím, kdy holínky jsou vážná věc? Možná důležitější je to, že vzpomínka na staré holínky je dosud živá.

Zastupují připomínku plánovaného a normovaného světa, ve kterém se nám vnucovala namísto módy jen její náhražka, zatímco nám scházela móda jako individuální kreativita, byť šlo jen o svobodu přihlásit se jejím prostřednictvím k některé skupině. Přesněji řečeno, jak ukázalo několik výstav v pražském Uměleckoprůmyslovém museu, kreativní móda existovala i v minulém režimu, ale byla jen náročně dostupná a nejlépe se jí – v rozporu s rétorikou režimu, zato v souladu s historickou tradicí – dařilo mezi bohatými a mocnými. To, co pro nás signifikuje dobu normalizace, nemůžeme stále ještě brát jako něco normálního, neumíme si s tím vesele hrát. Možná tohle je ta nejvýmluvnější signatura: se světem minulého režimu se teprve jen pomalu začínáme vyrovnávat.