Artalk ke kauze Šorfové

Naše pondělní zpráva o podezřelé shodě mezi soutěžními projekty Jany Šorfové a Moniky Burian (zde) začala žít vlastním životopem. V úterý na kauzu upozornily Lidové noviny, ve středečních vydáních se případu věnují i Hospodářské noviny a Mf Dnes. Oba listy požádaly o vyjádření i obě dámy, jinak blízké spolupracovnice.

Autenticitu zveřejněných dokumentů ani jedna nepopíra, pouze vylučují, že by opisovaly. "Obvinění mi připadá nehorázné. Nic jsem nikomu neukradla, Monika Burian je moje přítelkyně a konzultantka, dělaly jsme společně i několik výstav. Při přípravě projektu jsem ji poprosila o pomoc. Vím, kdo za tím stojí, jde o dva lidi, ale vzali to za špatný konec. Nic jsem neprovedla," cituje Šorfovou Mf Dnes s dodatkem, že "zvažuje žalobu". Hospodářské noviny odbyla stručněji: "Nebudu se k tomu vyjadřovat, předala jsem to své právničce. Považuji to za zbytečné a hlavně mám moc práce." Na výzvu Artalku k vyjádření se ke shodě projektů nereagovala ani Jana Šorfová, ani Monika Burian a dokonce ani Michaela Březinová a Klára Zubíková, které ve výběrové komisi na pozici ředitele GASK zastupovaly Středočeský kraj.

Připomeňme, jak celá kauza vznikla. V pátek 15. dubna jsme bez jakéhokoliv komentáře zveřejnili projekt, se kterým se Jana Šorfová do konkurzu hlásila (zde). Ačkoliv na jeho kvality máme svůj názor, nepovažovali jsem za vhodné jej komentovat. Naší snahou nebylo paní Šorfovou zesměšnit, domníváme se jen, že materiály tohoto typu mají být veřejné.

Obecnost použitých formulací jednu z našich čtenářek přivedla k myšlence, zda některé pasáže nejsou opsané z nějaké učebnice managementu. Je totiž zarážející, když člověk píšící o galerii, o ní opakovaně hovoří jako o "společnosti". Ne jako o instituci, muzeu či galerii, ale jako o společnosti. Např.: "Optimálně nastavená organizační struktura odpovídá na potřeby nové koncepce a strategie společnosti." Dál zafungovala náhoda. Prvním dokumentem, který vyskočí při zadání této věty do googlu, je projekt Moniky Burian.

Shoda mezi oběma projekty jde tak daleko, že Šorfová ve svém textu dokonce pracuje se stejnou citací: „pozdvihnout upadlý umělecký vkus domácí veřejnosti“. Zatímco v projektu Burian jde o citaci ze zakládací listiny Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně dnešní Národní galerie (zde), Šorfová s ní operuje, jako by se vztahovala k založení Středočeské galerie na začátku 60. let.

Zakládací listinu předchůdkyně GASKu nemáme k dispozici, ale přijde nám nanejvýš nepravděpodobné, že by komunističtí funkcionáři rozhodující na přelomu 50. a 60. let o vzniku sítě krajských galerií tuto potřebu obhajovali stejnými slovy jako skupina osvícenských aristokratů na konci 18. století.