Muzeum umění v dnešní Evropě

Přetiskujeme příspěvek Víta Vlnase, ředitele Sbírky starého umění NG, přednesený na konferenci Muzeum umění v dnešní Evropě (problémy – řízení – orientace), která se konala v pondělí 17. ledna 2011 ve Francouzském institutu v Praze. Vlnas mimo jiné navrhuje vytvořit Národní akviziční fond určený na rozšiřování uměleckých sbírek státu. Jako zdroj financování fondu navrhuje využít příjmy z reklamy vysílané na ČT.

Vít Vlnas: Centrální muzeum umění dnes a tady: tři z mnoha otázek

Dámy a pánové, vážení a milí kolegové, zklamu všechny, kteří očekávají, že budu hovořit o Národní galerii. Myslím si, že je dnes mnoho věcí, které nás trápí společně a které dobře zapadají do tématu současného setkání. Z těch, jež pokládám za závažné, se pokusím pojmenovat alespoň tři.

1) Jak se stavíme k stálým expozicím uměleckých muzeí a galerií?

Byl bych nerad obviněn z toho, že jsem snad nepřítelem velkých, návštěvnicky atraktivních výstav provázených důkladně zpracovanými vědeckými katalogy, dostupnými všem zájemcům ode dne vernisáže. Přesto se přiznám, že mi jako muzejníkovi i pedagogovi velice leží na srdci osud stálých expozic výtvarného umění. Vím, že například kolegyně Bergmannová vyjádřila v souvislosti se stálou expozicí GASK názor, že doba chronologicky a didakticky koncipovaných stálých expozic již minula. Pánové Pauer, Bellan a Yurkovic, autoři oficiálního auditu Alšovy jihočeské galerie na Hluboké (objednaného a zřejmě i zaplaceného krajskou vládou), se dokonce bezelstně ptají, zda mají v galerii co dělat stálé expozice gotického umění a raně novověkého nizozemského malířství, když přece jednotlivá vystavená díla nespojuje nic jiného, nežli chronologická a provenienční příbuznost. „Proč se výstavní dramaturgie orientuje jen na výtvarné umění?“, táží se doslova, aniž by jim docházelo, že tato otázka v případě muzea výtvarného umění může být chápána jako absurdní. Dovolím si oponovat. Dobře uspořádané, věcně, chronologicky a tematicky strukturované stálé expozice jsou a nepochybně ještě dlouho budou pro většinu návštěvníků základním nástrojem k tomu, aby si mohli utvářet vlastní materiálově podloženou představu o vývoji výtvarného umění a nově získané poznatky zařazovat do relevantního kontextu. V tomto smyslu je role stálých expozic nezastupitelná. Nemohou ji nahradit žádné příručky ani internetové prezentace, neboť jim chybí to nejdůležitější – moment osobního kontaktu s originálem díla, který – přinejmenším v případě starého umění a tzv. klasické moderny – nedokáže nikdy zastoupit sebelepší reprodukce.

V české odborné publicistice řadu let převládá názor, že jediné, co stojí za pozornost, jsou příležitostné výstavy. Smrtelně vážně se diskutuje o tom, proč na ně chodí v Praze méně lidí než např. ve Vídni nebo v Berlíně, v poslední době jsme dokonce svědky absurdního trendu spočívajícího v poměřování významu krátkodobých výstav výší prémií vyplacených komerčním pojišťovnám v rámci zápůjček exponátů. Pak se ovšem nemůžeme divit, že si roli stálých expozic zvykla podceňovat i laická veřejnost. Stálá expozice je v očích této veřejnosti něčím šedým, nudným a neměnným, na co sedá prach. Za těchto okolností se nemůžeme divit ani názoru, že odborník – kurátor se v okamžiku, kdy je stálá expozice dobudována, stává nadbytečným a lze na něm nakonec i ušetřit.

Smějeme se – poněkud hořce vzhledem k následkům – názoru radního Jihočeského kraje Františka Štangla, který v souvislosti s případem kurátora Alšovy jihočeské galerie Martina Vaňka řekl doslova „V této chvíli, kdy jsou expozice dokončené, není se sbírkami tolik práce.“ Měli bychom si v této souvislosti přiznat, že tento výrok není pouze svědectvím o nekulturnosti či nevzdělanosti mluvčího. Je to, milé kolegyně a milí kolegové, také logický výsledek permanentního podceňování významu stálých expozic v českém odborném diskursu. Nikdo totiž laické veřejnosti neřekl, že dobře vedená stálá expozice představuje živý organismus, neustále doplňovaný, obměňovaný a rozvíjený.

Nikdo z nás neprozradil radním Jihočeského kraje, že když zajdou po krátké době znovu do dobře spravované stálé expozice, naleznou tam vždy něco nového, něco, kvůli čemu má pro kulturního člověka smysl se do muzea opakovaně vracet. Byli jsme to mimoděk my sami, kdo vzbudil dojem, že stálé expozice jsou cosi jednou provždy hotového a nehybného, něco, co stačí nechat stát a jenom oprašovat. Nedivme se proto radnímu Štanglovi, který jenom laicky a z našeho pohledu směšně  formuloval něco, co mu svým dlouhodobě zastávaným postojem vnucuje velká část české odborné publicistiky. Je to důsledek přezíravosti ke každodenní práci a neustálému úsilí kurátorů, spravujících stálé expozice veřejných muzeí a galerií. Nicméně, aby takové expozice mohly být skutečně přitažlivé nejen pro laické publikum, ale také pro odborníky, a abychom nenechávali významné artefakty na dlouhé léta mizet beze stopy, než se znovu a za mnohem vyšší cenu objeví v uměleckém obchodě kdekoliv ve světě, musíme také disponovat takovými finančními prostředky, abychom byli schopni zajistit pro státní a další veřejné sbírky získání alespoň těch nejvýznamnějších bohemik či uměleckých děl, který s českými zeměmi a zdejšími sbírkovými celky blíže souvisejí. Tím se dostávám k druhému tématu.

2) Jak zajistit prostředky pro nákup sbírkových předmětů na uměleckém trhu?

Kdysi bývalo ve slušné společnosti zvykem, že o penězích se nehovoří. Bohužel, dnešní pragmatická doba mě vede k tomu, abych toto pravidlo porušil. Zárukou organického budování stálých expozic musí být samozřejmě také systematické a plánovité rozšiřování sbírek. V nedávné minulosti však státní umělecké sbírky v České republice zažily vývoj zcela opačný. Všichni si ještě pamatujeme, co pro veřejné umělecké sbírky v tomto státě znamenaly restituce v devadesátých letech. Jejich důsledky musíme postupně odstraňovat.

Nehodlám zde přitom ani v nejmenším zpochybňovat skutečnost, že od roku 1938 až do roku 1989 byly české veřejné sbírky často rozšiřovány v rozporu s právem i etikou. Bylo povinností demokratického státu přijmout zákony, jež umožnily navrátit alespoň část takto získaných předmětů původním majitelům a jejich dědicům. Nám nyní nezbývá, než postupně a zcela legálně získávat zpět alespoň ta nejdůležitější a nejcennější umělecká díla. To znamená trpělivě čekat, než se ocitnou na trhu, a pak rychle reagovat, abychom využili všechny instrumenty, které k těmto účelům máme, zejména časově omezené předkupní právo. Právě v časovém omezení mnohdy bývá kámen úrazu.

V současnosti jsme namnoze trpnými svědky toho, že na uměleckém trhu se postupně rozprodávají kvalitní restituovaná díla z tradičních rodových sbírek, vyvíjejících se mnohdy po staletí. Důvody jsou různé: od insolvence majitelů přes vypořádávání dědických nároků až po generační obměnu. Nový moment představují konkursy vyhlášené na právní subjekty římskokatolické církve, jež vrhají na trh umělecká díla, jaká zde byla naposledy k mání snad někdy za Josefa II.  Nejde ale jen o postupný výkup restituovaných uměleckých památek. Na trhu se opakovaně objevují mimo jiné nová, dosud neznámá bohemika, z nichž některá by rozhodně neměla chybět v domácích veřejných sbírkách. Totéž se týká některých uměleckých děl cizí provenience, jež ale v případě akvizice významně zhodnocují tuzemské sbírkové celky. Měli bychom je umět získat pro muzea v této zemi. Všichni však víme, jak je to obtížné. V této chvíli přinejmenším ve státním rozpočtu peníze na tento účel spíše nejsou a zdá se, že hodnou chvíli ani nebudou. Jak na to? Rád bych se s vámi podělil o ideu, kterou v této souvislosti zastávám.

Bez operativního přístupu k finančním prostředkům na akvizice nemohou ani ústřední státní sbírky umění plnit svou základní funkci, která spočívá v péči o národní kulturní dědictví. Logickým závěrem je, že kompetentní ochrana národního kulturního dědictví nemůže být nadále závislá pouze na státním rozpočtu (se všemi požadavky na něj kladenými a s výkyvy, jimž z podstaty hospodářského cyklu podléhá). Jako perspektivní řešení se jeví ustavení vícezdrojového akvizičního fondu odděleného od rozpočtu státu. Říkejme té myšlence třeba Národní akviziční fond.

V této chvíli ministr kultury veřejně hovoří o zrušení Státního fondu kultury České republiky. Řadu let nebyla doplněna rada tohoto fondu tak, aby vůbec mohla být funkční. Podle veřejně dostupných informací neplní fond své finanční závazky a na druhou stranu na jeho účtu v této chvíli zůstává asi 40 mil Kč, jimiž ale bez rekonstrukce rady nelze disponovat. Ano, Státní fond kultury České republiky v této chvíli představuje vzornou ukázku cimrmanovské slepé uličky. Na druhou stranu byl zřízen zákonem v roce 1992. Vzpomeňme si, prosím, na svoje vlastní představy z roku 1992! Dnes jsme v diametrálně odlišné situaci. Máme o osmnáct let více zkušeností s fungováním demokratického státu a kulturních institucí v něm. A konec konců i zkušenost se Státním fondem kultury je cenná, neboť se můžeme dobře poučit z chyb, které se kolem něj od samého začátku 90. let nakupily – verdikt Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 1994(!) je sám o sobě dostatečně výmluvným mementem. Jsem přesvědčen, že dnes už můžeme navrhnout podobnou instituci nesrovnatelně lépe a od prvního okamžiku jí dát takové vlastnosti, aby dlouhodobě a úspěšně plnila svůj účel. A nebojte se, nezapomínám ani na to, že se nacházíme v zemi, kde se může dostat do insolvence i monopolní loterijní společnost, založená s maximální podporou státu.

Dotknu se dnes jen letmo těch nejpodstatnějších náležitostí, které by musel podobný fond splnit, aby byl životaschopný. Musí mít reálné zdroje, musí mít kvalifikovanou správu, která bude vykonávána kontinuálně, tj. nesmí se stát, že kvůli nezvolení rady nebo její části prostě fond nebude schopen plnit své poslání, a musí mít přesně definovaný účel a přesně stanovený výčet právnických osob, oprávněných k čerpání jeho prostředků. Zřízení takového fondu je možné pouze zákonem a je to jistě během na dlouhou trať, ale možná, že právě v těchto týdnech a měsících je nejlepší čas, kdy bychom se měli na tuto trať vydat. Své tvrzení hned doložím.

• První podmínkou životaschopnosti takového fondu je zabezpečení jeho stabilních zdrojů. Po zkušenostech s Českou lotynkou a nejnověji též se Sazkou asi všichni tušíme, že loterie to nebude...  Za nezbytnou podmínku úspěchu považuji kombinované financování fondu z veřejných i soukromých zdrojů.

- Jako jeden ze zdrojů finančních prostředků se nabízí odvod percentuálně nebo taxativně stanovené části příjmů ze vstupného a z prodeje určitých produktů, které utrží instituce, jejichž zástupci budou z velké části tvořit radu fondu. Nedělám si však iluze, že by tyto výnosy mohly představovat hlavní zdroj příjmů fondu, pokud má Národní akviziční fond dobře plnit avizovaný účel.

- Druhým přirozeným zdrojem mohou být dary soukromníků, a to buď poukázané fondu bez dalšího určení, nebo účelově vázané. Dovedu si představit, že když se mi naskytne příležitost koupit pro Národní galerii nějaké unikátní dílo, které zcela jistě bude tvořit jeden z pilířů některé stálé expozice, seženu i sponzory, kteří budou ochotni na jeho koupi přispět. Bylo by dobré stanovit, že tak budou moci učinit jenom prostřednictvím tohoto fondu, ovšem s tím, že bronzová tabulka s příslušným jménem donátora či jeho firmy samozřejmě nebude v expozici chybět.

- Možnost nyní získat pro tento účel třetí zdroj mne přivedla k tomu, že tuto myšlenku prezentuji právě dnes. V současnosti projednává Poslanecká sněmovna návrh, který řeší otázku financování Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie. Na rozdíl od Státního fondu kultury Fond kinematografie v posledních letech funguje velice dobře. Přinejmenším na počet vyrobených titulů se Česká republika stala filmovou velmocí. Od roku 2008 totiž do tohoto fondu proudí peníze z výnosů reklamy v České televizi, asi 150 milionů Kč ročně. Kromě fondu kinematografie byla z téhož zdroje financována, pokud vím, digitalizace televizního vysílání, která letos končí. Zákonodárci proto navrhli, aby dalších cca 150 milionů Kč šlo do Státního fondu kultury. Ministr Besser k tomuto návrhu zaujal nesouhlasné stanovisko a upozornil, že v takovém případě tyto peníze budou dlouho proudit pouze na pokrytí dluhů zmíněného fondu a nikoliv „do kultury“. Nepochybuji, že ministr kultury má v této věci pravdu. Myslím si, že je to optimální okamžik na to, abychom poukázali na obrovský deficit, který máme při ochraně národního kulturního dědictví v akvizicích, a navrhli zákonodárcům, aby byl tento zdroj využit právě pro zmíněný účel. Je to mnohem konkrétnější specifikace účelu, než jakou má Státní fond kultury, a pokud by Národní akviziční fond plnil svou roli, pak by ministerstvo kultury mohlo mnohem větší část svých rozpočtových prostředků využít na podporu živého umění – samozřejmě včetně aktivit na poli soudobého výtvarného dění.

• Druhou podmínkou úspěchu takového fondu je jeho racionální, efektivní a transparentní správa. Domnívám se, že radu fondu by měli tvořit zástupce ministerstva kultury (tam není o čem diskutovat), zástupce ministerstva financí (neboť chce-li fond přijímat finanční dary, nepochybuji o tom, že ministerstvo financí do toho bude chtít mluvit) a ředitelé či statutární zástupci sbírkotvorných národních kulturních institucí, vesměs příspěvkových organizací ministerstva kultury. Radu by tedy tvořili vlastně samí virilisté, čímž automaticky odpadá nebezpečí, že by fond v některou chvíli neměl správní radu. Zároveň tento klíč znamená, že rada bude sestavena prakticky výhradně na kompetenčním principu, což omezuje na minimum riziko, že bude rozhodovat nekvalifikovaně a bude nedostatečně hájit veřejný zájem při správě a využívání prostředků fondu.

• Třetí podmínkou úspěchu je přesná definice účelu, na které může fond vynakládat prostředky, a výčet oprávněných příjemců těchto prostředků. Vyjmenuji teď namátkou Národní muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně, Národní technické muzeum, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Technické muzeum a Moravskou galerii v Brně a pochopitelně Národní galerii v Praze. Určitě jsem na některé významné muzeum nebo na některou důležitou galerii zapomněl, ale je jasné, jaký typ institucí mám na mysli. To jsou národní sbírkotvorné instituce, jejichž statutární zástupci - určitě raději respektovaní odborníci, než instantní manažeři – mohou společně nejlépe a nejspravedlivěji rozhodovat o rozdělení a využívání prostředků fondu. K účelu musím podotknout jednu věc: tento fond by neměl sloužit k nákupům děl současného, tzv. živého umění.

To musím vysvětlit. V Musée du Louvre měli mezi oběma světovými válkami pravidlo, které občas porušovali, ale jen proto, že museli splnit podmínky některých dárců či zůstavitelů. Dotčené pravidlo znělo: Louvre nesmí vystavovat  díla autorů narozených před méně než sto lety. Vypadá do dost konzervativně a zpátečnicky, avšak paradoxně to bylo ustanovení přímo avantgardní! Toto pravidlo přijali konzervátoři Louvru po neskutečné blamáži s impresionisty. Stalo se tak poté, co do francouzských státních sbírek po léta proudilo – a bylo zde vystavováno – současné salónní akademické umění, zatímco v případě impresionistů a jejich pokračovatelů Louvre odmítal byť i jen přijímat odkazy a dary. Aby se napříště vyvarovali podobné ostudy, přijali proto kurátoři Louvru po I. světové válce tuto zásadu. Myslím, že se tehdy zachovali moudře a že centrální umělecká sbírka státu, jejíž těžiště nutně tkví ve starém umění a tzv. klasické moderně první (a dnes už i druhé) poloviny 20. století, by prostě neměla nést odpovědnost za akvizici umění vytvářeného žijícími tvůrci. Tu musí zajišťovat jiný druh specialistů, kurátoři, kritici, teoretici a možná i umělci samotní, prostě lidé, kteří se tímto současným uměním zabývají. Na tento účel lze také mnohem lépe využívat rozpočtové prostředky, neboť je možné si je dopředu rozvrhnout a alokovat. Bohužel my, kteří nakupujeme díla tvůrců spolehlivě mrtvých (což má jinak nezpochybnitelné výhody), jsme naopak často den ze dne postaveni před situaci, kdy se do prodeje dostane nějaká významná soukromá sbírka nebo solitér, a máme před sebou náhle a neplánovaně úkol – mnohdy bohužel nesplnitelný - sehnat obrovské finanční částky, které jsme nemohli plánovat. Ale běda, kdybyste nám je dali do rozpočtu! Pak se může stát, že je naopak v poslední čtvrtině roku zbytečně utratíme za druhořadá díla, která bychom jinak nekoupili. Uděláme to prostě v obavě, že pokud rozpočtové prostředky nevyužijeme, dostaneme příští rok o to méně. Z těchto důvodů se mi myšlenka Národního akvizičního fondu, určeného k nákupu movitých kulturních a uměleckých památek, jeví jako nejvýše racionální.

3) Z grantů bychom v žádném případě neměli dotovat provozní náklady!

Když už jsem proti svým lepším zásadám začal hovořit o penězích, dovolte mi alespoň krátce se zastavit u posledního problému, o němž dnes hodlám mluvit. Nemohu si stěžovat na to, že by se mně osobně a mému týmu nedařilo získávat národní i mezinárodní granty na velké projekty – v současnosti například v rámci programu NAKI. Logicky jsem se naučil, jako už tolik vědeckých činovníků, tolik badatelů přede mnou v této zemi, jak v souladu se všemi účetními předpisy a se zadáním grantové komise – a přece v ideálním slova smyslu proti účelu grantového systému – dotovat z těchto peněz každodenní chod instituce. Děláme to všichni takřka dnes a denně a děláme to proto, že rozpočtové prostředky řady národních kulturních institucí jsou takové, že bez využití grantových prostředků prostě nezískáme kvalitní a kvalifikované pracovníky, a nemám tím na mysli jenom vysokoškolsky vzdělané odborníky, ale i nezastupitelný technický a administrativní aparát.

Všichni to vědí, všichni k tomu přihlížejí, a všichni to tolerují jako cestu, jak vypomoci k posílení naprosto nedostatečných rozpočtů některých národních kulturních institucí. Stojí nás to jen maličkost: nemalou část prostředků, které bychom neměli věnovat na zajištění administrativního a technického chodu našich mateřských institucí, ale směřovat je do výzkumu. Přitom tyto instituce mají za sebou bez výjimky dlouhou, nejméně stoletou tradici. Měřeno čistě ekonomickými parametry jsou to vesměs instituce toho druhu, jejichž expozice přitahují nemálo zahraničních návštěvníků a mají nezanedbatelné místo v turistických průvodcích a plánech cestovních kanceláří. Přestaňme, prosím, pohlížet na národní sbírkotvorné instituce jako na poslední prosebníky, stojící až na konci dlouhé řady při sestavování státního rozpočtu. Nejsme ekonomicky pasivními příjemci v podstatě zbytečných výdajů ze státního rozpočtu, ale pomáháme také vytvářet podmínky, které umožňují tento rozpočet naplňovat a napomáhají také prosperitě regionů, v nichž sídlí. Chovejme se podle toho.

Závěr

Avizoval jsem, že nebudu hovořit o Národní galerii. Dovolte mi na závěr malou, ale důležitou výjimku. Ústřední muzeum výtvarného umění bylo od svého založení před rovnými 215 lety nejprve atributem autonomie českého stavovského státu, potom zemské, respektive národní svébytnosti a ještě později se stalo také vizitkou české (respektive československé) moderní státnosti. Zůstává jí – spolu např. s Národním muzeem či Národním technickým muzeem  - dosud. Stejně jako obdobné instituce v jiných evropských zemích, také Národní galerie v Praze je jedním z důležitých symbolů státu, nezastupitelným a respektovaným nástrojem symbolické manifestace jeho svrchovanosti a suverenity. Tento stav je dán historickým vývojem, nelze tudíž vyloučit že současná funkce ústředního muzea umění se časem změní, například s možným rozvojem evropské integrace, zatím však zůstává neměnná přinejmenším od osvícenských dob. Stejně jako ostatní národní kulturní instituce musí být i ústřední státní muzeum výtvarného umění spravováno odborně a odpovědně.

Je naší profesionální a stavovskou povinností a odpovědností trvat na odborné správě těchto institucí. Musíme důsledně trvat na tom, že v jejich čele budou stát odborníci a nikoliv univerzálně použitelní manažeři bez kvalifikace, nutné k zajištění kontinuity hlavních činností těchto institucí. Že dokonce ani druhá nejvýznamnější sbírka gotického umění v Česku nemusí být spravována odborně, respektive že si to někteří političtí reprezentanti mohou myslet, to jsme už viděli v praxi. Poukázal jsem na začátku svého vystoupení, že je to částečně i naše vina. Jsem přesvědčen, že je nyní na odborných a profesních sdruženích, na Uměleckohistorické společnosti, na Asociaci muzeí a galerií a na dalších, aby se s větší energií než dosud, cílevědoměji a systematičtěji pustily do obhajoby našich profesních a stavovských zájmů. Je na čase, abychom se pokusili opustit politikaření a začali prosazovat skutečně politickou agendu. Je na čase, abychom si uvědomili, že činnost našich institucí neovlivníme, nebudeme-li hovořit o legislativě a o rozpočtech. Jedině tudy vede cesta k posílení prestiže uměleckohistorických profesí a k podstatnému zlepšení péče o naše národní kulturní dědictví, která je a musí být naším společným zájmem.

Děkuji vám za pozornost.