TZ: Vlastimil Šik

Vlastimil Šik: Epilog / Galerie Portheimka / Praha / 4. 5. – 27. 5. 2010

Výstava, pořádaná necelý rok od úmrtí Vlastimila Šika (1. 4. 1954, Brno – 2. 7. 2009, Praha), představuje tvorbu i osobnost malíře a výtvarného pedagoga, který ovlivnil významnou část současné nastupující generace (nejen) výtvarných umělců.

Idea výstavy se zrodila spontánně a je výsledkem kolektivního úsilí Šikových žáků, studentů a okruhu přátel. Měla by být jakousi reakcí na jeho předčasné a nečekané úmrtí. Je tak nejen retrospektivním připomenutím umělcova díla, ale i opožděným poděkováním výjimečnému pedagogovi a příteli.

Výstava představuje Vlastimila Šika jako malíře vpodstatě chronologicky; zastoupeny jsou i ukázky z jeho diplomové práce věnované rodnému Valašsku (Pole, Pohřební průvod, Osamělý piják), kde figurální motivy předznamenávají jeho pozdější portrétní tvorbu. Jako portrétista se zaměřoval především na postižení vnitřní nejistoty člověka procházejícího životními proměnami – psychickými, tělesnými, ale i sociálními apod. Zajímaly ho proto tváře lidí v době radikální životní proměny – mladých jedinců na prahu dospělosti a zejména starců.

Ke krajinářské tvorbě se vrátil přibližně v 2. pol. 80. let rozměrnými kompozicemi abstraktních krajin, výrazně barevných, vycházejících však z reálných scenérií. Hlavní roli v nich hrálo světlo a jeho odrazy modelující hmoty stromů a keřů. S oblibou maloval městské nebo zámecké parky (Park Santoška, Blatná). I když překypují výbušnou energií a mnohde působí živě a smyslně, vyznívají tyto barevné krajiny spíše tajuplně až hrozivě: co lidské oko vnímá jako krásu, je ve skutečnosti skrytý, ale nelítostný boj o místo na slunci, boj o existenci.

Počátkem 90. let přichází výrazná proměna v Šikově malbě: jakoby se naráz ocitl v černobílém, dvojrozměrném světě, zredukovaném na základní geometrické tvary a jejich vztahy. Sám tento zlom vysvětloval jako reakci na několik tragických událostí, které se v té době staly v jeho nejbližším okolí a s nimiž se v podstatě nikdy nedokázal smířit. Z pocitu iracionální viny a nepatřičnosti toho, že „tady nezaslouženě zůstal“, si prý částečně podvědomě uložil malířský trest: malovat bez barev a v podstatě bez tvarů. „Bílé“ obrazy z tohoto období (např. Hora naděje) ukazují vnitřní krajiny, popírají prostor, klid v nich je hrozivě nadzemský a bílo, kterým jsou pokryté, jako by koncentrovalo samotný smutek a pocit pomíjivosti: stromy zjednodušené na vertikály připomínají opuštěné postavy, oblouk až u horního okraje obrazu nedosažitelný horizont, kruh lhostejný měsíc, ovál tiché jezero.

Během následujících let se velmi pomalu odvažoval přidávat do svých krajin barvy, i když jde většinou o temné modře a odstíny hnědi, vycházejí opět, i když velmi opatrně a s obrovskou pokorou, z reálných inspirací hmotným světem. Jejich abstraktní charakter však v podstatě zůstal stejný jako u „bílých“ krajin: jsou stroze geometrické, tiché a přesto tajemné, dávají tušit blízkost světa za zrcadlem, kterého se jejich autor tolik děsil, a snad právě proto mu musel sám vyjít vstříc.

Výstava má být také důležitým připomenutím výjimečné pedagogické osobnosti Vlastimila Šika a jeho působení nejprve na základní umělecké škole ve Štefánikově ulici (dříve LŠU Na Santošce), později na restaurátorské škole ve východočeské Litomyšli.

„Chodit k Vlastíkovi“ byl v 80. a 90. letech v Praze pojem, aspoň pro teenagera, který měl neurčitou představu o své budoucnosti spjatou se světem umění.

Pokud se student pokoušel tuto ambici cílevědomě naplnit, byla víceméně povinnost navštěvovat některý z vyhlášených přípravných kurzů k talentovým zkouškám. Ty Šikovy dlouhodobě k takovým patřily. O kvalitě jeho „přípravek“ ke zkouškám na střední a především vysoké umělecké školy hovořily nejen výsledky, tj. mimořádně vysoké procento přijatých žáků, a to i na nejprestižnější pražské i mimopražské vysoké umělecké školy, ale především i zcela unikátní „věrnost“ jeho studentů i poté, co byli přijati na vytoužené školní ústavy; nebylo výjimkou, že např. na lekce figurální kresby docházeli dál, již jako studenti například AVU nebo VŠUP. A ještě na sebe většinou „nabalili“ nové spolužáky, pražské, mimopražské, i zahraniční…

Takovou pověst by pochopitelně nezískaly pouhé, byť sebeúspěšnější „přípravky na talentovky“; také ten, kdo k Šikovi přišel s pouhým cílem „dostat se na školu“, brzy tvrdě narazil. Možná právě jeho krutě upřímný, přímý přístup byl spolu s zvlášť okouzlující, bohémskou, hluboce lidskou, a přitom neskutečně zábavnou osobností tím, co způsobilo, že se smíchovská „zuška“ stala v té době neformálním centrem, jež přitahovalo lidi, kteří tušili určitou spřízněnost, vědomou či podvědomou snahu najít si svou vlastní, vnitřní cestu k umění. A pokud ne přímo k vlastní tvorbě – od které mimochodem Šik vždy spíš odrazoval, než k ní nabádal –, tak k vnímání umění jako pevné a důležité součásti života.

Tato stopa, byť sebevýznamnější, zůstává však nehmotná. Dokladem její síly je tak „pouze“ množství jeho žáků, umělecky a teoreticky činných a úspěšných ve svých oborech, z jejichž středu nápad na realizaci této výstavy vzešel a kteří ji uskutečnili jako opožděné poděkování svému učiteli.

Dana Boudová

Autoři výstavy: žáci a přátelé V. Šika (mj. Zuzana Blochová, Dana Boudová, Šimon Koudela, Ondřej Maleček, Karel Mařík, Zdena Matysová, Rudolf Merkner, Jaroslav Valečka, Petr Vaňous a mnozí další)

Vlastimil Šik (1. 4. 1954, Brno – 2. 7. 2009, Praha)

Po studiu na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (u J. Blažka a J. Gajdoše) a dvou letech na olomoucké Filosofické fakultě Univerzity Palackého (český jazyk a výtvarná výchova, mj. u prof. F. Dvořáka) byl přijat na AVU v Praze do ateliéru malby prof. F. Jiroudka. V roce 1980 absolvoval cyklem Valašsko. Po několika letech ve svobodném povolání nastoupil v roce 1986 na LŠU Na Santošce (později ZUŠ Štefánikova) v Praze 5, kde se věnoval hlavně přípravě studentů k talentovým zkouškám na střední a vysoké školy výtvarného směru. Od roku 1997 působil na Vyšší odborné škole restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Vedl studenty ke zvládnutí základů kresby a malby a k získání profesionálních výtvarných návyků, jak z hlediska výtvarného řemesla, tak z hlediska postojů k umělecké činnosti v širším slova smyslu. Krátce působil i jako učitel výtvarné a estetické výchovy na středních školách (Gymnázium v Praze 5 Na Zatlance, Gymnázium A. Dvořáka v Kralupech n. Vltavou). Po roce 2006 se věnoval arteterapii, v letech 2006–2009 v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích.

Jako malíř se v počátcích tvorby zabýval portrétní malbou, později u něj převládl zájem o krajinu, chápanou jako symbolický portrét „duše“ země ve vztahu k osudu člověka, postupně tvarově i barevně zjednodušovaný až ke geometrickým znakům. Ačkoliv většinu života prožil v Praze, celoživotní inspirací mu stále bylo rodné Valašsko; drsná krása kopcovité krajiny kolem Valašských Klobouk.

Z výstav: společné – 1984 – Přehlídka současné portrétní tvorby, Galerie Václava Špály, Praha; 1985 – Mladí malíři, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích; 1987 – České umění 20. století, Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou; 1987 – Obrazy a sochy, Mánes, Praha; 1988 v Galerie Vincence Kramáře, Praha; 1988 – Salón pražských výtvarných umělců, Praha; 1990 – Výstava stipendií za rok 1989, Lidový dům; samostatné – 1986 – Galerie Atrium (s J. Vinklářem), Praha; 1988 – Galerie U Řečických (s M. Hilským a J. Vinklářem), Praha; 1991 –Staré Hrady u Libáně; 1991 – Galerie R (s M. Hilským), Praha; 1993 – Canto club/Umělecká beseda, Praha; 1995 – Galerie Fronta (s J. Vinklářem) Praha, 1995 – Muzeum ve Vysokém nad Jizerou; 1997 – Muzeum ve Valašských Kloboukách; 1998 – Galerie Paseka, Praha; 2000 – Galerie Dům U Rytířů, Litomyšl (s H. Horálkovou a K. Kopeckým); 2000 – Galerie města Trutnova; 2001 – Café galerie Citadela, Praha; 2006 – Kulturní centrum Novodvorská, Praha; 2008 – Pojizerská galerie Semily